Tomáš Herzán

Španělsko se v posledním desetiletí prosadilo jako jedna z nejprogresivnějších zemí v oblasti ochrany a uznávání práv LGBTQI+ osob. Vrcholem tohoto úsilí bylo v roce 2023 přijetí specifického zákona na ochranu LGBTQI+ lidí. Tento právní rámec řadí Španělsko mezi několik málo států, které uznávají princip sebeurčení úředního pohlaví bez nutnosti lékařských posudků, čímž zásadně mění životy tisícům lidí.
Španělsko se v posledním desetiletí prosadilo jako jedna z nejprogresivnějších zemí v oblasti ochrany a uznávání práv LGBTQI+ osob. Vrcholem tohoto úsilí bylo v roce 2023 přijetí specifického zákona na ochranu LGBTQI+ lidí. Tento právní rámec řadí Španělsko mezi několik málo států, které uznávají princip sebeurčení úředního pohlaví bez nutnosti lékařských posudků, čímž zásadně mění životy tisícům lidí.
Historie trans lidí ve Španělsku se vyznačuje zejména dekádami útlaku a diskriminace. Diktatura Francisca Franca (1939–1975) tvrdě trestala genderovou a sexuální diverzitu prostřednictvím diskriminačních zákonů. Trans* osoby byly zatýkány, vězněny a podrobovány nucené psychiatrické léčbě. Po smrti Franca došlo s příchodem demokracie k postupným pokrokům. V roce 1983 přestaly být zákroky spojené s afirmací genderové identity trestným činem a v roce 1987 Nejvyšší soud poprvé uznal právo na úřední změnu jména a pohlaví, ačkoliv tehdy za použití kontroverzní terminologie o „fikčním ženství“. Významným mezníkem byl také zákon o genderové identitě z roku 2007, jenž umožnil změnu v dokladech bez nutnosti operace. Tento zákon však stále vyžadoval diagnózu genderové dysforie a dva roky hormonální léčby, což samotní trans* lidé vnímali jako patologizující přístup.
Důstojnost současné právní ochrany
Mezi hlavní principy nového zákona patří zejména právo na sebeurčení. Osoby starší 16 let si mohou úředně změnit své pohlaví pouhým prohlášením na úřadě a bez lékařských zpráv. Proces vyžaduje opětovné potvrzení tohoto požadavku po třech až čtyřech měsících, čímž je zajištěna vážnost rozhodnutí. Zákon dále zavádí věkově odstupňovaný systém. Ve věku 14 až 16 let je nutný souhlas zákonných zástupců, zatímco ve věku 12 až 14 let je vyžadováno soudní povolení, aby byla zohledněna ochrana dítěte a jeho schopnost rozhodnutí porozumět. Trans* osoby tímto krokem nemusí čelit diskriminaci a ponížení při běžných činnostech jako je například prokazování se u voleb, na úřadech, nebo při cestování, což jim umožňuje žít důstojněji.
Dále došlo také k zákazu konverzních terapií. Zákon zakazuje jakékoliv pokusy a metody, jejichž cílem je změnit to, jak se člověk narodil a cítí ohledně své sexuální orientace či genderové identity, a to pod hrozbou pokuty až do výše 150 000 eur.
Další změna se týká práv intersex osob. Zakazují se operace genitálií u kojenců a dětí do 12 let, s výjimkou zdravotních důvodů, a během prvního roku života je povoleno ponechat v oficiálních dokumentech pole pro gender prázdné. Tyto metody jsou považovány za škodlivé, protože se jedná o nevratné zákroky do těl dětí, která k nim nemohou dát souhlas, což hrubě narušuje tělesnou integritu.
Zavádějí se také povinné metodiky proti šikaně na školách a konkrétní plány rovnosti pro LGBTQI+ osoby v podnicích s více než 50 zaměstnanci.
Politické drama
Schvalování zákona však vyvolalo bezprecedentní napětí uvnitř vládní koalice mezi socialisty (PSOE) a progresivní levicovou koalicí Unidas Podemos. Irene Montero, tehdejší ministryně pro rovnost, čelila silnému odporu i od tehdejší vicepremiérky Carmen Calvo, která tvrdila, že sebeurčení identity postrádá „právní racionalitu“. Tento střet vedl k odchodu Calvo z vlády a k rezignaci Carly Antonelli, historicky významné trans* političky, která na protest proti zdržování zákona vystoupila z PSOE. Debata hluboce rozdělila i španělské feministické hnutí. Část aktivistek, které trans lidi ze svých kruhů vylučují argumentovala, že uznání trans* žen „vymazává“ biologické ženy jako politický subjekt. Naproti tomu lidskoprávní organizace zdůrazňovaly, že zákon je otázkou základních lidských svobod a že strach z ohrožení ženských práv je nepodložený.
Je nutné také zmínit, že pravicové strany jako Partido Popular (PP) a krajně pravicová Vox zákon dlouhodobě napadají jako „propagandistický nástroj“ a slibují jeho zrušení. Jejich tvrzení však vyvracejí fakta. Zákon totiž výslovně znemožňuje změnu určení pohlaví k vyhýbání se odpovědnosti za činy spáchané před touto změnou, například v případě genderově podmíněného násilí.
Znepokojivá situace nastala v autonomní oblasti Madrid, kde vláda Isabel Díaz Ayuso (PP) v prosinci 2023 prosadila reformy, které omezují práva na regionální úrovni. Tyto změny zrušily tresty za diskriminaci v zaměstnání na základě genderové identity a opětovně zavedly povinná psychiatrická vyšetření pro nezletilé před zahájením tranzice. Centrální vláda na tyto kroky reagovala stížností k Ústavnímu soudu.
Kromě politického tlaku však queer lidé čelí také nárůstu násilí. V Katalánsku byl zaznamenán nárůst incidentů proti LGBTQI+ osobám o téměř 28 %. Tragickým symbolem se stala vražda Samuela Luize v roce 2021, u níž soud v roce 2024 potvrdil homofobní motiv. Socioekonomická situace zůstává také kritická. Podle ILGA-Europe 10 % trans* osob zažilo v posledních pěti letech fyzické nebo sexuální násilí. V oblasti vzdělávání je alarmující, že trans* mládež předčasně ukončuje studium v 18,9 % případů, což je výrazně více než celostátní průměr. Přes 30 % trans* lidí je navíc ve Španělsku v riziku chudoby.
Nevyřešené požadavky
I přes pozitivní přínosy zákona zůstávají některé otázky nevyslyšeny. Klíčovou otázkou je uznání nebinární identity, kterou i přes snahu mnohých organizací španělský stát stále neuznává. Problémem zůstává také boj proti dezinformacím. Odpůrci zákona často upozorňují na případy domnělých „podvodů“, jako byl případ vojáků v Ceutě, kteří se snažili změnit úřední pohlaví za účelem získání výhod, což aktivisté*ky označují za záměrnou kampaň k diskreditaci legislativy. Rovněž účinné zavádění trans* specifické zdravotní péče je v jednotlivých autonomních společenstvích stále nerovnoměrné a existují závažné nedostatky ve vzdělávání zdravotnického personálu.
Španělsko urazilo cestu od diktatury, která trans* identitu trestala, k demokracii, která ji chrání. Současná polarizace však ukazuje, že legislativní úspěch není konečným cílem, ale pouze nástrojem v boji za sociální rovnost, kde může každá osoba rovnoprávně žít. Legislativní rámec může pomoci k širšímu společenskému přijetí, ale pokud se dílčí skupiny používají v politice jako obětní beránci, zákony se mohou rychle měnit. Je v pořádku vést diskuzi, ale pokud data ukazují, že sebeurčení vede k větší míře přijetí a obavy z jeho zneužití se vyvracejí, je nutné proti těmto dezinformacím bojovat v zájmu lidských práv.
