Úřední dokumenty obsahují kolonku, která označuje pohlaví člověka. Ta často ovlivňuje, jak s námi lidé jednají nebo nás oslovují na úřadech, v bance nebo například při sjednávání smluv.
Pohlaví v dokumentech se určuje při narození a u trans* lidí takto určené pohlaví nesedí s tím, kým skutečně jsou. Často pak musí vysvětlovat, proč se třeba představují jiným jménem nebo proč jejich vzhled nesouhlasí s tím, co mají v dokladech. Vysvětlování vede k prozrazení jejich trans* identity, což je může vystavit nebezpečí nebo diskriminaci,
Proto je důležité moci si úřední pohlaví změnit. Ale jak? Nejjednodušší cesta je sebeurčení.
Česko je momentálně na rozcestí, kdy Ústavní soud zrušil podmínku kastrace pro úřední změnu pohlaví. Zákonodárkyně*ci tak musí vymyslet novou legislativu, která umožní tuto změnu s novými podmínkami. Trans* lidé i odbornictvo se shodují na tom, že sebeurčení je ta nejjednodušší a nejdůstojnější volba.
Sebeurčení spočívá v tom, že pro změnu úředního pohlaví není potřeba žádný lékařský zákrok. To může být diagnóza na psychologii, čas strávený na hormonální terapii nebo operace pohlavních orgánů. Stačí dojít na matriku nebo podobný státní orgán, podepsat prohlášení o změně pohlaví a poté člověk dostane novou občanku a rodný list, kde údaje konečně odpovídají tomu, jak se cítí.To je alespoň základní myšlenka.
Stále to ale neznamená, že se jedná o jednoduchý proces. Změnu musí schválit matrika, ještě k tomu třeba jen ta, která vystavila původní rodný list. Potom musí být změna zavedena do státního systému, spolu s novým jménem a až pak je možné vyzvednout si nové doklady. Není to změna na jedno odpoledne a může trvat i několik týdnů nebo měsíců.
Navíc změna nekončí jen občankou a rodným listem, je třeba přepsat všechny ostatní doklady jako například řidičský průkaz Proč už tak dlouhý a náročný proces omezovat ještě lékařským potvrzením nebo operací?
Sebeurčení už v některých zemích světa funguje. Všude má svá vlastní specifika, ale podstata zůstává stejná.
Německý zákon o sebeurčení je zatím nejmladší, byl schválen teprve v dubnu minulého roku. Umožňuje německým trans* lidem měnit úřední pohlaví bez lékařských diagnóz. Dětem do 14 let musí změnu zařídit rodič, mezi 14 a 18 lety je nutný pouze souhlas rodičů nebo opatrovníků.
Němečtí trans* lidé měly*i ohledně první verze tohoto zákona obavy, jelikož první návrh umožňoval evidovat změny pohlaví a vytvářet tak „seznamy trans* lidí.“ Naštěstí se tento dodatek do konečného zákona nedostal a zůstala jen tříměsíční čekací doba mezi podáním žádosti a oficiální změnou.
Malta má zákon o sebeurčení už od roku 2015 a dlouhodobě se řadí mezi země s nejlepší kvalitou života pro queer obyvatelstvo. Změnit si úřední pohlaví může od 16 let kdokoliv, do té doby pouze se souhlasem rodičů nebo zákonných zástupců.
Pohlaví si lze prohlášením změnit pouze jednou, poté je potřeba projít soudním řízením. I první změna navíc vyjde na přibližně 100 euro, jelikož je potřeba změnit často několik rodných listů, například u dalšího členstva rodiny (kde je člověk veden jako potomek/rodič) nebo třeba oddací list. Na druhou stranu tím, že Malta má i manželství pro všechny, neznamená změna pohlaví automaticky rozvod, tak jako tomu je v Česku
Irské sebeurčení funguje od roku 2015 a do roku 2022 si změnilo pohlaví 909 lidí. Pohlaví si takto je možné změnit až od 18 let, nezletilí mezi 16 a 18 mohou sice svoje úřední pohlaví také změnit, ale pouze s výjimkou od soudu. Neexistuje ani jiná možnost pro nebinární lidi.
Bohužel ani když zákon o sebeurčení projde, nemusí být všechno vyhráno. V roce 2018 se konaly protesty britských transfobních skupin proti sebeurčení v Irsku. I po přijetí zákona o sebeurčení je proto nutné edukovat o trans* životech a zasazovat se o rovné podmínky.
Sebeurčení přirozeně není jen v Evropě. První zemí, která zavedla změnu úředního pohlaví bez lékařských zákroků, byla Argentina už v roce 2012. Spolu se sebeurčením zavedla i nebinární úřední pohlaví. Od té doby si změnilo pohlaví více než 12 000 lidí.
Kromě Argentiny se dá změnit úřední pohlaví bez lékařských diagnóz v Jižní Americe v Brazílii, Chile nebo třeba v Bolívii.