Poslechněte si článek v audioverzi!
Jako častý “hate speech” a neopodstatněný argument proti inkluzi trans* lidí ve veřejném prostoru zaznívá tvrzení, že být trans je nemoc nebo snad postižení. Například společnost Meta vlastnící sociální sítě jako Facebook, Instagram, WhatsApp a Threads nyní umožňuje rozšiřovat tento typ nenávistných výroků na svých platformách. Světová zdravotnická organizace vyškrtla trans* identity ze seznamu psychických nemocí již v roce 2019 (v ČR se klasifikace změní až s novým překladem očekávaným v roce 2026). I když dnes víme, že být transgender je přirozenou součástí genderové rozmanitosti, stojí za to se zamyslet nad tím, jak podobná tvrzení přesahují i do jiných menšinových skupin.
Je mnoho zkušeností, které trans* lidé a lidé s postižením sdílí. Na existenci obou skupin se často zapomíná například v různých institucích i během organizovaní občanské společnosti či zájmových sdružení. Trans* i postižení lidé také mohou do prostoru přinášet potřeby, které se označují jako speciální – sdělování preferovaného oslovování, bezbariérový přístup, genderově neutrální toalety či přístupné toalety. Zároveň obě skupiny sdílí bohužel i zkušenost s diskriminací a neuznáváním jejich vlastních prožitých zkušeností. Trans* lidé mohou spíš přijít během života k postižení než cis lidé – zažívají velkou míru menšinového stresu, v rámci zdravotnictví jsou často bráni*y méně vážně a na základě vyloučení se mohou výrazně zhoršit jejich životní podmínky, které dopadají i na zdravotní stav – často diskutovaným je v této souvislosti třeba bezdomovectví.
Zároveň si můžeme všímat, že znevažování lidí s postižením se někdy používá jako argument proti trans* lidem. Často vidíme, že trans* lidé jsou označování za nemocné či postižené, jakoby to mělo znamenat, že na jejich autonomních potřebách a pocitech vlastně nezáleží. Jak již bylo uvedeno, i Světová zdravotnická organizace (WHO) už několik let neuznává trans* identitu samu o sobě jako nemoc. Postižení navíc není urážka a může se s trans* identitou kombinovat – tu mohou prožívat lidi všech těl a myslí. Dále se často útočí například na lidi s autismem a zpochybňují se jejich pocity a schopnosti poznat svou vlastní identitu.
Nejen v akademických kruzích se dnes mluví i konceptu neuroqueer, což je právě ona specifická kombinace toho být queer a neurodivergentní (mít prožívání a myšlení odlišné od většiny: řadí se sem třeba ADHD, autismus, OCD, ale i úzkostné poruchy a poruchy osobnosti). Lidé, kteří nezapadají do většinového nastavení mysli totiž často dokážou zpochybnit onu představu ,,správné normální” mysli, mohou se tedy méně obávat prolamovat tabu ohledně ,,správného a normálního” genderu a orientace.
Již dnes existují organizace, které otevírají téma postižení v kombinaci s trans* identitou. V zahraničí je to třeba Disability project pod Transgender Law Centrem, který se zaměřuje na zkušenost trans* postižených, podporuje jejich vzájemnou solidaritu a zdůrazňuje důležitost boje za práva obou skupin v současném nepřátelském prostředí. U nás je to například Duha pro neslyšící, což je spolek queer neslyšících, kteří se snaží zpřístupňovat queer akce, informovat, pořádat vlastní setkání a učit znaky týkající se LGBT+ témat v českém znakovém jazyce. Za zmínku stojí i český crip kolektiv, který také informuje o životě s postižením a menšinovou genderovou identitou či orientací a dlouhodobě ukazuje, že se tato témata doplňují a že je třeba bojovat za možnost zapojení pro všechny.
Z uvedených důvodů je solidarita mezi skupinami trans* a postižených lidi velmi důležitá. Můžeme začít třeba tím, že na akce pro trans* lidi budeme hledat bezbariérové prostory a o přístupnosti budeme jasně informovat. A pokud naopak chystáte setkání pro lidi s postižením, požádejte na začátku o sdílení i rodu kromě svého jména. Vždy přijde vhod sledovat aktivity i jiných menšinových skupin a vzájemně se podporovat.
