Eri Mrtva
Myšičku, Mínu, Lenku Krobotovou a Zdeňka Pecháčka. Fotokredit: Petr Neubert
Mína je pedagožka, vystudovaná divadelnice a v současné době také pracuje na vzdělávacích programech v Trans*parentu. V rozhovoru promluvila o své herecké roli v inscenaci Facka Dejvického divadla, o trans* lidech v divadle a herectví, i o své zkušenosti, tělesnosti a pohybu.
Sešli*y jsme se v pražské kavárně, kde se Mína pustila do otevřeného vyprávění ohledně její cesty k divadlu a následně i cesty od divadla k pedagogice. Rozmluvila se také o citlivém procesu přípravy představení, které se inspiruje skutečným příběhem a otevírá otázky odpuštění, předsudečného násilí i toho, jak může vypadat skutečná spravedlnost.
Eri za Trans*parent: Představila bys ses nám? Co jsi studovala a čemu se dnes věnuješ v rámci divadelnictví?
Mína: Jmenuji se Mína a studovala jsem všechno možné. Studovala jsem dlouho grafiku a pak mám vystudovaná divadelní, filmová, televizní a rozhlasová studia. A potom na magistrovi mám Media Studies.
A k divadlu: Když jsem byla úplně malá, tak mě táta vždycky bral na jeviště. Takže nějak od 4 let se pohybuju v tomhle prostředí. Samozřejmě jsem vždycky chtěla být herečka, že jo, to je jasný. (Směje se.) Na vysoké škole jsme založily*i poloprofesionální soubor, kde nás bylo zhruba čtyřicet. Věnovali*y jsme se různým oblastem, takže jsme dělaly*i jak divadlo a film, tak i hudbu a kabaret. Tam jsem nějak postupně začala zjišťovat, že mě trochu štve, když mi lidi říkají, co mám dělat… takže jsem se začala věnovat režii. Začala jsem si psát věci pro sebe, hlavně pohybový. To mě hodně bavilo… protože ta činohra mi přijde suchá a ukecaná. Mám radši, když je to rovnou v těle… to mi dává větší smysl.
Pak přišel Covid a celý to pozavíral. A mně se strašně ulevilo, protože jsem si říkala: „Konečně nemusím dělat to divadlo, jako rodiče, nebo hlavně ten táta chtěl.” On na to tedy nikdy netlačil, ale nějak to bylo přítomný. Mě nikdy nenapadlo, že bych dělala něco jinýho. Tehdy jsem byla u svojí paní terapeutky a ta mě tak navedla, že to není jediná cesta. Mně se hrozně ulevilo, a tak jsem si řekla, že konec a dělat to dál nebudu.
Eri: Přitom v současné době jsi vidět v představení Facka v Dejvickém divadle. Jedná se o inscenaci, která vznikla na základě reálného příběhu, kdy byla trans-femininní nebinární vnučka se svým dědečkem venku. Tam po ní začali pokřikovat mladíci a nadávat ji, její dědeček se jí zastal, jenže situace vyeskalovala, on v rámci strkanice upadl na hlavu a na následky krvácení do mozku zemřel. Na případu je zejména zajímavé jeho řešení skrz takzvanou restorativní justici, kdy se rodina setkávala s viníky a společně hledali*y, jak se lidsky k situaci postavit a najít řešení dle skutečných potřeb zúčastněných.
Jak jsi se na roli připravovala? Mluvila jsi s rodinou? Konzultovala jsi ji s organizací In Iustitia, která na představení spolupracovala? Chtěla jsi být blízko případu nebo mít odstup pro vlastní ztvárnění role?
Mína: Já jsem do přípravy skočila trošku později. Přišla jsem na schůzku, o které jsem si myslela, že bude s režisérem Jirkou Havelkou a dramaturgyněmi Kačkou Letákovou a Martou Ljubkovou. Byla jsem v podstatě rozhodnutá, že to dělat nechci. Z důvodů, které jsem předtím zmínila, už jsem do divadla zpátky nechtěla. Chvilku jsme si povídali*y takhle mezi osmi očima a následně řekli*y: „Hele, pojď tady ještě vedle do kavárny. Potkáme se ještě s nějakými dalšími lidmi.” A na to mě trošku nachytali*y, protože tam už seděla ta rodina, která to prožila a která byla předlohou pro inscenaci. Seděli*y tam taky všichni herci a herečky z Dejvického divadla, kteří se měli*y projektu účastnit, dvě zástupkyně z In Iustitie a sociální pracovníci.
Já jsem o tom případu věděla jenom maličko, ale prostě jsem tam byla, sedla jsem si a mlčela. Ty příběhy byly tak zajímavý, a tak lidský, že jsem tam nějak zůstala a k tomu to celý probrečela. Když jsem potom jela domů, tak jsem pochopila, že už mě to vtáhlo, že to na mě Jirka Havelka chytře ušil a asi vycítil, co potřebuju vidět – ten příběh a ty lidi. Takže jsem na to kývla a jsem teďka zpětně moc vděčná, protože ta práce je a byla fakt výborná.
Režisér Jirka Havelka se s onou rodinou setkával opakovaně. Oni nám dali*y svolení s jejich příběhem pracovat a nějak si ho převzít. Pak Jirka Havelka udělal přepisy všeho, co jsme měli*y – nahrávku společné schůzky, soudních procesů, výslechů a taky podcastu. Ještě předtím, než se začalo pracovat na inscenaci totiž vznikl výborný podcast od Ridiny Ahmedové. Moc doporučuju. Tyhle materiály poslal nám hercům, nebo spíš lidem, kteří v tom účinkujeme, protože já se za herečku úplně nepovažuju. Poslal nám obrovský dokument a my jsme si ho měli*y načíst a nacítit, co se vlastně bude dít.
Samotný proces tvorby inscenace vycházel z přítomného okamžiku. Vždycky jsme se sešli*y, hodně jsme spolu mluvili*y a byli*y společně. Jirka to zapisoval, potom to naprosto geniálně přepsal a další den už přinesl něco hotového. Kromě asi dvou scén je inscenace podle skutečné události, jenom zkrácená, protože to nešlo samozřejmě celé obsáhnout.
Námi připsaná scéna, je třeba, kdy postava, kterou já ztvárňuju, se outuje jako nebinární. Ta se napsala trošku na základě mojí zkušenosti. Předloha mojí postavy byla jediná z rodiny, kdo na schůzce nebyl, ani se toho nechtěla účastnit. Říkala, že už to má nějakým způsobem uzavřený a žije v jiné zemi. Takže tam bylo naše největší tápání, jak na to jít. Ona jako v současnosti transfeminní člověk dala podmínku, aby i ta postava byla na trans* spektru nebo nebinární. Možná vycítila to, že já potom budu lépe chápat nuance, který tam jsou, protože nuancí je v kvír tématce hodně.
Já jsem do role musela vložit hodně svého. Třeba celá ta outovací scéna je napsána plus mínus podle mých zkušeností s outováním se rodině a okolí. Je to takový kompilát různých zkušeností, různých reakcí, které přišly z různých stran a takže jsme to celý zkompilovali*y do jednoho outingu, kdy ona se outuje svýmu dědovi tehdy ještě jako nebinární. Takže jsou to moje vlastní zkušenosti, což je pro mě občas trochu zvláštní – procházet na jevišti dvakrát, třikrát, čtyřikrát tímhle outovacím procesem.
Slečna, která sloužila jako předloha pro moji postavu se na to byla podívat na začátku června a hodně jsme si z mýho pohledu sedly a skamarádily se. Myslím, že jsme si ve spoustě věcí porozuměly a spoustu věcí i ona potvrdila, že to sedí, že takhle nějak by si to představovala. Říkala, že dopředu šla na představení otrávená, protože si myslela, že to bude paskvil… nakonec myslím, že byla velmi spokojená. Daly jsme si panáka a bylo dobře.
Eri: Ovlivnila tranzice tvoji cestu k herectví a režii? Máš pocit, že má trans a nebinární herectvo a kulturní pracovnictvo dneska rovné příležitosti s jejich cis vrstevníky a vrstevnicemi?
Mína: Mě osobně tranzice nijak neovlivnila, protože jsem k divadlu měla blízko vždycky. A co to udělalo pro mě teď je to, že díky podmínce, kterou určila předloha pro mou postavu, tak já můžu být v takhle velkým profesionálním divadle, ačkoliv nejsem profesionální herečka. Mně osobně to, že jsem na trans* spektru příležitost nakonec vytvořilo, takže cítím obrovskou vděčnost. To nese možná zajímavý poselství v tom, že tranzice může spoustu věcí přinést, i třeba naprosto neočekávaných. Jinak by si na mě samozřejmě ani nevzpomněli*y, protože já samozřejmě nejsem na žádných stránkách a nemám žádnýho agenta. Takže mně tranzice otevřela dveře do Dejvic, do týhle super party, což považuju za velký štěstí.
Cítím, že v divadelních kruzích mají trans a nebinární lidi alespoň z mojí zkušenosti větší přijetí než v neuměleckých komunitách. Určitě tomu pomáhá určitá otevřenost, kterou otevírá ten proces tvorby: zvědavost objevovat i něco novýho, jít za nějaký hranice. To tomu pomáhá. Takový je můj sen, že genderový projev zkrátka nebude hrát žádnou roli – ani pozitivní, ani negativní… Stejně jako to udělaly děcka ve škole, kde jsem učila, u kterých se mi zdálo, že většina z nich to úplně bez mrknutí oka vzala a šlo se prostě dál.
Eri: Teď mám takovou otázku, která může být v něčem trochu nepříjemná, tak odpověz, jen jak ti bude komfortní. Jak se stavíš k hraní postav s různým genderem? Zahrála by sis dneska i mužskou roli? Je to něco, co se pro tebe v průběhu času měnilo?
Mína: To je hodně dobrá otázka, pro mě zajímavá. V té inscenaci Facka moje postava začíná jako trans-nebinární a postupuje k trans-femininitě. Ten proces teda není vůbec hlavní téma inscenace, ale je to vidět. Všichni herci jsme pořád na jevišti – i když zrovna nejsme v dané scéně, tak kdyby divák sledoval pozorně, tak vidí, že si tam v průběhu inscenace beru víc a víc typický ženský symboly – lakuju si nehty, dávám si pořád větší náušnice, zvýrazňuju si pusu, převlékám se z širokých kalhot do šatů,.. A na konci, spoiler alert, mám takovej ten typickej dívčí outfit na ježdění na koních.
Na začátku toho případu používala moje postava hlavně mužský rod, což je pro mě komplikovaný určitě. Přes dva roky se snažím mužský rod odnaučit, ačkoliv je to 27letej zvyk. A do toho se tady trošku vracím, což určitě není příjemné. Zároveň to pořád beru tak, že ta role je někde venku. Takže dneska už bych si ani mužskou roli nechtěla zahrát, ale věřím, že z respektu ke mně by mě o to ani už nepožádali*y.
Eri: Mimo divadlo se věnuješ i autorské pedagogice. Co si pod tím můžeme představit? Jak taková práce vypadá?
Mína: Učím na střední škole přes pět let a za tu dobu jsem si vytvořila vlastní metodu výuky, aby vždy byla respektující a zajímavá, ale zároveň, aby se makalo. To jsou takový moje pilíře. Zároveň jsem došla k tomu, že pedagogika vůbec není o předávání informací a že je trošku jedno, co tam říkáme. Jako pravdu důležitý vnímám ten prostor, který u toho tvoříme – tam pak může probíhat to předávání, mezi mnou a dětma, ale hlavně mezi dětma navzájem.
Vždycky říkám, že když mám ve třídě 25 dětí, tak jich tam vlastně mám 26, protože tam mám ještě moje vnitřní dítě, který je v tom prostoru taky a taky potřebuje stejnou péči jako všichni ostatní. Časem se z toho stal ucelený názor základě toho, co jsem si vyzkoušela, že funguje a co nefunguje specificky pro skupinu citlivých dětí. Citlivých v tom nejlepším slova smyslu – potřebují otevřenější přístup a my bychom jim ho jako profesionálové pedagogové měli*y dávat na míru.
Je to přístup napůl mezi tím hyper-svobodným, který mi je v něčem nesympatický, protože mám pocit, že často děcka odejdou s ničím a mezi tím jako makačským přístupem. Nazvala jsem to vznosně jako autorskou pedagogiku, ale je to můj přístup, který mám ráda a dávám si ho pro sebe dohromady do takové metodiky, protože z mého úhlu pohledu funguje.
Eri: Je něco, co byste chtěla vzkázat trans* lidem či veřejnosti? Máte nějakou radu pro trans* lidi, kteří by se chtěli*y věnovat divadlu?
Mína: V kontextu toho divadla, si myslím, že je to dobré prostředí, kde získat komunitu pro trans nebo lidi s jakoukoliv jinakostí. Ono divadlo je založené na komunitě a do té přijme každého, kdo je prostě fajn a ty věci okolo jsou trochu jedno. V Česku navíc máme největší a nejstarší síť amatérského divadla na světě. Teď nově jsme zapsaní*é do UNESCO. Takže skoro na každý zaprděný vesnici nebo malým městě jsou amatérský spolky, který jsou většinou moc přijímající. A když nechcete do spolku, tak doporučuju amatérský divadelní festivaly, tam může přijít kdokoliv. Je to většinou zdarma nebo za nula nula nic. Doporučuju například festival Mladá scéna, který bývá na konci června, který je pro středoškolský divadelníky, pedagogy a kohokoliv, kdo má zájem. Je to určitě moc hezký místo na setkávání, hodně otevřený.
A k veřejnosti: bych si hlavně přála, aby v jakékoliv diskuzi o trans a kvír tématech, byl především klid. To je teď pro mě to, co nejsilněji vnímám. Všichni žijeme hodně v sympatické – makací nervové soustavě a hodně málo v parasympatické – naslouchací, jenže ta je klíčová pro to, abychom si porozumněli*y a abychom se zavnímali*y. Myslím si, že ty vyostřené debaty nikomu nepomáhají – a tím neříkám, neozvat se, když se porušují lidský práva, to je samozřejmost – ale přijde mi, že klid je to, co diskuzi o kvír tématech schází. Ono to může působit paradoxně, že když do toho vneseme klid, tak nás bude míň slyšet, ale můj pocit je obrácený. Věřím, že jsme perfektně připravení to ve společnosti zvládnout a fungovat spolu, ono to jen může někdy vypadat, že ne. Klid je něco, co nás tím může provést.
Autorstvo rozhovoru je členem Trans*parentu, kde se věnuje sociálním sítím a blogu. Mimo to sám také pracuje v kultuře a v současné době studuje uměleckou vysokou školu.