Komunitní výzkum trans* radosti v umění funguje na bázi uměleckého výzkumu, což je metoda, která pro zkoumání využívá kreativní cesty a jejím výsledkem je většinou výstava či umělecké dílo. Průzkum si klade za cíl mapování radosti a kreativity v umění, aby rozšířil znalosti o trans* životech za hranice výzkumů zaměřující se na problémy a překážky, kterým trans* lidé čelí.
Výstava se skládá z dialogu mladého umělectva, kteří se k tématu vztahují skrz různá média a v rámci jejich děl. Karolína Auzká se zaměřuje na performance, happeningy a objekty, na výstavě prezentuje konceptuální sadu šperků, reflektující jejich genderovanou sexualizaci, která ji redukovala na její tělo namísto její identity a vztahů, které vytváří.
Michal Durda považuje za své primární médium performance a dlouhodobě se věnuje šedým místům queer prožívání jako je stud či mizérie. V rámci projektu prezentuje videoesej, kde se zaměřuje na rozmanitost identit, vztahů a péče optikou BDSM praktik.
Jurrie Charvátů vytváří scény, kde ztvárňuje vyrůstání na vesnici, folklórní zvyky a genderovou performativitu. Můžeme od něj vidět trojici videí, které řeší postavení trans* osob v rámci místa vyrůstání, rodiny a společnosti.
Hana Drštičková spojuje svou uměleckou praxi s aktivismem, jeho díla jsou často kolektivní nebo participativní či tvoří doprovod k aktivistickým událostem. K výstavě přispívá dokumentací projektu kvír kviltu, což je textilní objekt spojený z látkových obrázků různého autorstva, kde každá část reprezentuje nějakého queer člověka.
Elja Plíhal je spíše facilitátor než umělec, ale zaměřuje se na emancipační kreativní vzdělávání, kde pomáhá lidem zkoumat jejich společenské role. Prezentuje svou esej, kde shrnuje tipy mužům na zdravou maskulinitu z pozice nebinárních a transmasc osob.
Markéta Krtek se zaměřuje na vyprávění příběhů a moc, kterou nesou, jejími médii jsou kresba, texty i film. V rámci projektu prezentuje film, který vypráví mytologický příběh jedné drag queen a růžového holuba.
Nina Bötcherova tvoří hudbu, poezii i ilustrace, témata genderových sociálních standardů objevuje skrz fiktivní až fantasy příběhy. Zde vystavuje videoart kombinovaný s ilustracemi a poezií tématizující minulost a její osvobozující reflexi.
Neptune Marouš se zase věnuje hlavně modifikaci oblečení, diy způsobem vytváří upcyklovanou módu, která reflektuje trans* prožívání. Na webu vidíme jeho top, který oslavuje podivnost a odmítá cis hetero standardy.
V neposlední řadě se účastní i divadelník, performer a kurátor Orin Rodriguez, který skrz hrací plán ke queer hře tematizuje sílu kolektivního vyprávění a fikci jako prostor pro nalézání naděje.
A co výstava odhaluje skrz debatu o vztahu trans* radosti a umění? Nejdřív vystavující rozebírali*y současnou roli umění, které tématizuje kvíření genderu.
,, …myslím si, že vždycky budou potřeba nějaký věci, které se věnují spíš tomu jako edukativním úhlu. A zároveň ale myslím, že věci, které vznikají interně, jsou taky potřeba, protože je to nějaký posilující element, který vlastně, dejme tomu, tu komunitu drží prostě pohromadě a který vytváří její vlastní kulturu.” myslí si Orin Rodriguez.
Následně účastnictvo mapovalo umělecké formy a strategie, které mohou genderově rozmanití lidé používat po podpoření svojí identity a sebevědomí. Skupina se obecně spíše vymezovala vůči institucionálnímu umění, které rámovali*y spíš jako práci než svépomocný nástroj. Naopak vyzdvihovali*y kreativní koníčky a komunitní tvoření jako potenciální strategie pro vyrovnávání se společenským nepřijetím i genderovou dysforií. Z jednotlivých technik, které taky můžou fungovat pro afirmaci vlastní identity jmenovali*y módu, tetování, koláže, asambláže, drag představení, kolektivní výstavu a nalézání nových identit skrz nové výtvarné zájmy. Následně skupina rozebírala možnosti performativity a umělecké performance.
,, …v tom umění je to vědomá hra s tím gendrem. A zároveň vnímám to, že se ty věci můžou prolínat, že skrz nějakou uměleckou performanci, ať je to třeba drag nebo prostě něco jiného, můžu sobě otevřít nějaké jiné cesty toho, jak v tom genderu existovat i mimo to umění. A můžu to otevřít jiným lidem, kteří třeba se na tu performanci dívají.” říká Neptune Marouš.
Představu sociální role genderu jako performance přineslo do veřejné debaty teoretičstvo Judith Butler, které tvrdí, že gender se ve společnosti tvoří skrz opakované akce jako oblečení, které nosíme, typ chůze a postoj nebo například náš přístup ve společenských situacích. Umělecká performance jako taková je zase forma představení, v jehož středu je člověk sám – dílo je formováno pohybem, hlasem či interakcí více lidí. Na závěr skupina sdílela svoje vlastní vzpomínky a postoje k trans* a queer radosti:
,,Mně přijde, že moje queer joy, co se týče jako umění a jakožto umělec, tak to mám fakt spojené na ty ostatní lidi. A právě se pamatuju, když jsem dělala jednu z mých prací, která byla hodně o nebinaritě. A toho, jak mě vnímali muži v mém okolí a ve stejném věku. A pak jsem viděla, jak ty lidi, ty moji kamarádi, co to cítí stejně. A cítila jsem jejich reakci, tak to mi dalo největší radost, co jsem zatím v umění zažila.” doplňuje Karolína Auzká.
,, …jak stárnu a už jsem nasranej a unavenej, tak jsem dospěl do nějakého bodu, kde se mi s bolestí a smutkem nechce trávit tolik času a nechat jako se tak dlouho definovat jenom negativníma pocitama. Tak jsem právě i tu euforii začal vnímat jako něco hodně politickýho a že je to něco, co budu cítit i navzdory tomu, že přesně moje tělo a společnost a různý jako systémy mi říkají, že se tak cítit nemám.” zakončuje Orin Rodriguez.
Výstavu můžete najít na webu kurátorstva a produkčního Eri Mrtva: https://eri.mrtva.cz/komunitni-vyzkum-trans-radosti-v-umeni/