Obavy a přání trans lidí v ČR

Publikace vycházející z výzkumu, který byl zpracován spolkem Transparent s podporou ILGA Europe na základě dat sebraných v období od 7. 7. do 11. 9. 2018, a obohacená o rozhovory s respondenty a reflexi výzkumu, můžete stáhnout zde. V případě zájmu o papírovou verzi napište na mail karel@transparentprague.cz.

Níže najdete šest zpráv z výzkumu na téma obav a přání trans lidí, které jsou řazeny od nejnovější po nejstarší, tedy od šesté zprávy nahoře až po první, která je úplně dole na této stránce.

Šestá zpráva z výzkumu

Šestá a zároveň poslední zpráva z výzkumu, jejíž výsledky se objeví v chystané publikaci, prozkoumává hlouběji téma otevřenosti respondentek/respondentů ohledně své genderové identity, a rovněž v závěru předkládá odpovědi na poslední otevřenou otázku našeho dotazníku, na který bylo možno odpovídat v létě roku 2018.

K otevřenosti respondentů/respondentek ohledně genderové identity

Pokud jde o otevřenost ohledně své genderové identity vůči druhým, z výsledků výzkumu vyplývá, že 52 % respondentů/respondentek je v tomto ohledu spíše otevřenější (součet odpovědí „Netajím to před nikým, je to součást mé osobnosti“ a „Svěřil/a jsem se mnoha lidem v mém blízkém okolí“), 48 % se svěřuje méně nebo vůbec (součet odpovědí „Občas se někomu svěřím“ a „Nesvěřuji se nikomu, nebo jen ve výjimečných případech“).

Byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi těmito dvěma podsoubory u pěti skupin osob z okolí respondentek/respondentů v otázce zaměřené na to, jak lidé reagovali po jejich coming outu. Ve všech případech jsou počty pozitivních reakcí větší u těch otevřenějších respondentek a respondentů. Je tedy možné, že trans lidé, co se druhým příliš nesvěřují, tak reagují zejména na negativní reakce po jejich vyoutování se, nebo když v okolí pozorují negativní reakce na trans problematiku. Největší rozdíly se objevují v případě kolegů/kolegyň v práci, nebo spolužáků či spolužaček ve škole (64 % pozitivních reakcí u otevřenějších respondentů/respondentek oproti 39 % u těch uzavřenějších) a rovněž v případě dětí (56 % pozitivních reakcí u otevřenějších respondentů/respondentek oproti 30 % u těch uzavřenějších).

V otázce spokojenosti s přístupem druhých lidí byl zjištěn na základě otevřenosti ohledně genderové identity rozdíl v kategoriích „Přístup spolužáků/žaček, kolegů/kolegyň“ a „Podpora v rodině (rodiče, prarodiče, sourozenci). Opět v obou případech platí, že spokojenější jsou ve větší míře otevřenější respondenti/respondentky (viz graf níže).

Odpovědi na poslední otázku, kde bylo možné napsat úplně cokoli

Na závěr uvádíme odpovědi na poslední otevřenou otázku určenou k doplnění toho, co nebylo v dotazníku zmínění, případně k jakékoli další zprávě, poznámce na okraj či zpětné vazbě k výzkumu. Odpovědi jsou rozděleny do několika tematických okruhů a bylo do nich zasahováno jen v rámci pravopisných úprav.

Sexuologická, lékařská, psychologická a jiná péče a podpora obecně

• Bylo by fajn mít lepší podporu pro rodiče a nějakou možnost diskuze rodičů s lidmi už po přeměně, protože tohle nakonec mým rodičům nejvíc pomohlo aspoň část pochopit. Ale bylo to až po půl roce.
• Chtěla bych se vyjádřit ke skupinkám paní psycholožky. Byly demotivující, protože se často řešily i problémy, které si dotyční způsobili sami, které by se neměly řešit veřejně. Své osobní problémy také nepotřebuji řešit s dalšími. Informace tam nabrané byly často moderované zkreslujícím směrem ve prospěch českého kolečka, další problémy cenzurované. Tyto hodnotím v neprospěch celé věci.
• Lékaři by neměli fungovat jako gatekeepeři, nemělo by docházet k tomu, že jim musíte říkat, co chtějí slyšet, aby vás pustili dál.
• Problémem jsou cis odborníci, kteří „křičí“ přes trans lidi, protože si myslí, že ví lépe, co chceme, než my sami.
• S odborníky v této oblasti nejde mluvit naprosto otevřeně. Pořád se člověk musí hlídat, aby náhodou neřekl něco, co by nezapadalo do těch jejich škatulek. Měli by pochopit, že ne každý trans kluk si v dětství hrál výhradně s autíčky, a že ne každého přitahuje výhradně jedno pohlaví. Nebo to alespoň respektovat do takové míry, že když někdo náhodou v tomto ohledu trochu vyčnívá, nebudou mu bránit v tranzici.
• [Vadí mi] špatně nastavený systém, kdy člověk ví, jaká odpověď je vyžadována, a bojí se odpovědět pravdivě, protože jeho odpověď je podle odborníků v rozporu s trans identitou.
• Skutečně považuji za problém současný přístup lékařů a lékařek. Chybí mi individuální přístup k mojí osobě… Aby odpadl můj strach a vznikla důvěra mezi mnou (jako klientkou) a mým sexuologem – je zásadní, aby ke mně přistupoval profesionálně, nehodnotil mě dle stereotypních měřítek. Domnívám se, že lékaři a lékařky u nás problematice prostě nerozumí, a protože není nikdo jiný než oni, dává jim to pocit, že tomu, kým jsme, rozumí lépe než my. Mnoho trans lidí posléze kopíruje stereotypní názory lékařů a lékařek a je to neustálý koloběh plný stereotypů. Jedná se tak o snahu deformovat naši jedinečnost a individualitu a jakousi snahu „nás vyléčit“ podle měřítek „většinové“ společnosti. Můj sexuolog např. vůbec nerozebíral „finální“ operaci se mnou, ale chtěl, aby v mých 25 letech byla přivedena do ordinace moje matka, které vysvětloval, jak proběhne má operace z penisu na neovagínu. Což má matka nechápala a nechtěla slyšet, protože sama chápe, že každá operace je moje věc a je na mně, zda na ni půjdu či ne. Sexuolog tak automaticky něco předpokládal dle svých klasických „správných“ měřítek a setkal se s „přikyvováním“ jak ode mě tak od mé matky, ale každá jsme si myslela své… Absolutně nepředpokládal, že má matka byla o problematice informována a správně rozuměla tomu, že ne vždy je hlavním problémem „tělo“, ale tranzice je pro mě spíše o naplňování a zastávání „ženské“ role ve společnosti. Mnohdy se po nás chce, „abychom splňovali/y/* role žen/mužů lépe, než CIS lidé“. Abych dostala hormony, muselo dojít k „prohlídce celého těla“, ke které se taky každý lékař či lékařka staví jinak, což je samo o sobě neuvěřitelné, ale nikdo to neřeší. Nutnost sterilizací, nemožnost jména na finální, ale na neutrální patvar – to považuji za naprosto odporné jednání ze strany státu a svědčí o naprosté ignoraci a nepochopení transgender problematiky.
• Určitě by bylo skvělé, kdyby ohledně tranzice bylo více dostupných informací, i když „jsem trans“ už několik let a aktivně se proto o toto téma zajímám, stále tak úplně nevím, jak to všechno probíhá a dost se proto tranzice bojím a oddaluji ji. Také by určitě bylo skvělé, kdyby existovalo více podpůrných skupin pro trans lidi. Nebyla by také špatná informace o tom, kteří psychologové a sexuologové mají zkušenosti s trans lidmi a tedy za kým přímo jít místo zbytečné návštěvy takových, kteří transsexualitu stále považují za nemoc.
• Pro translidi, kteří chtějí operaci, už existuje škatulka a systém pomoci, podpůrné skupiny aj. Uvítala bych něco i pro ty, kdo z nějakého důvodu budou žít v původním těle. Třeba jen nějakou formu podpory.

Přijetí okolím, sebepřijetí, šikana, diskriminace atd.

• Celkem smutné mi přijde, že v Česku není moc lidí, co by vůbec vědělo, co znamená transsexualita, nebo to vědí jen málo a ze špatných zdrojů a potom vznikají obrovská nedorozumění… (například samé stereotypy).
• Malé povědomí veřejnosti, mají to často za nějaký druh sexuální úchylky nebo dotyčného za psychicky narušeného.
• Spousta lidí, kteří o naší komunitě a problémech často nic, nebo skoro nic nevědí, zaměňují termíny transsexuál, transvestita atp. Myslím, že by nebylo od věci o těchto problémech trochu otevřeněji mluvit, například ve školách, aby každý věděl, o co vlastně jde, a nedocházelo k podobným záměnám.
• Jsem šťastný za to, že v ČR máme takhle rozvinutý systém, který umožňuje změnit pohlaví. Nicméně přestože už mám v dokladech vysněné „M“, stále mě tíží strach a mívám pocit, že budu do smrti žít v obavách a ve strachu, kdo se to o mně kdy dozví, jak bude reagovat… Čelit hloupým reakcí okolí je těžké 🙁
• Najviac ma osobne a denne ťaží, že rodovo nekonformný zjav súvisí so šikanou, fyzickými a verbálnymi útokmi, diskrimináciou, stratou zamestanania a problémom si ho nájsť a so zvýšeným stresom a strachom o vlastné bezpečie každý jeden deň, ktoré boli vedecky potvrdené, že súvisia s kratším vekom, ktorého sa človek dožije, a mnohými ochoreniami.
• Přál bych si zmizet. Kéž by tu někde bylo trvalé útočiště pro nás, kteří byli odmítnuti rodinou. Každý den se bojím vracet do svého „domova“.
• Přála bych si, aby se na nás společnost přestala dívat jako na méněcenné osoby.
• U otázky 3 jsem byl trochu rozpolcen, jak odpovědět. Osobně mám velmi pozitivní zkušenosti prakticky v celém rozsahu, kamarád také. Ale vím, že obecně to není vždy pozitivní a hodně i záleží na tom, zda se jedná o FtM nebo MtF. Celkově si myslím, že jako FtM jsme vnímáni mnohem lépe než jak je tomu u MtF, kde se bohužel projevuje celková lidská malomyslnost mnohem častěji a bohužel nejen v rámci okolí, ale často i rodiny, kde to ubližuje nejvíce.
• Určitě mi vadí, nebo spíš mě mrzí přístup většinové společnosti, která obvykle nemá ani ponětí, co to transsexualita (transgender) je. A především lékařského personálu, kde ani neví, jak se k trans chovat.
• Jako muž jsem to neviděla, ale jako žena jsem to zažila. Diskriminace žen v ČR existuje.
• Nedokážu přijmout to, jak jsem se narodil. Mám malé sebevědomí. Jsem i díky tomu chorobně žárlivý. Přijde mi, že to není fér, a někdy uvažuji o sebevraždě.

Psychická a fyzická tranzice a s tím související záležitosti

• Po psychické stránce se mi po změně pohlaví velice ulevilo, psychické problémy zmizely.
• Bylo toho hodně, co jsem prošla, co se týká změny pohlaví, ale stálo to za to.
• Ocenila bych možnost mít vlastní děti i v „novém“ těle (tedy samozřejmě ne za pomoci původních pohlavních orgánů). Což by znamenalo náhradní dělohu a případně vaječníky. Existují (z nedávné doby) úspěšné vědecké pokusy o transplantaci dělohy, umělé oplození a následné narození zdravého dítěte (tuším, že dokonce v českém IKEMu). Myslím, že by to tedy mohlo jít i u MtF. Nevím, jak by to bylo u FtM, ale mám pocit, že by ta možnost byla též vítaná.
• [Vadí mi] to, že teď nemám možnost zplodit potomka, nicméně s přítelkyní jsme se snažily a několikrát jsme čekaly, ale to nevyšlo, a na to, abych si mohla dovolit sperma banku, nemáme finance. Třeba zdravotnictví pokročí natolik (plus 30 let), že budou transplantovaná kompletní pohlavní ústrojí, která tělo přijme, s možností početí vlastního dítěte.
• Dle mé zkušenosti je HRT u MtF nastavena nešikovně. Hormonální hladiny estrogenu jsou udržovány příliš vysoké a hladiny testosteronu téměř nulové. To vede k jisté apatii a ztrátě životní energie.
• Dosáhnout jiného způsobu vytvoření pohlavního ústrojí, např.: transplantace penisu, implantáty.
• Mrzí mě, že v ČR není dostupný kvalitní operatér specializující se na metaoidioplastiku.
• Změna pohlaví u MtF, zejména  u starších lidí, je s tou současnou pomocí celkově především tragická životní událost a pro budoucí život je to více méně depresivní psychický nápor (nefungující sexualita) a existenčně poškozující (nedokonalost přeměny, lze být snadno odhalen jako trans jedinec).

Nebinarita

• Člověk se navzdory stávající tělesné schránce cítí buď jako muž, nebo jako žena… Je naprosto zcestné a  exhibionistické, aby o sobě týden (měsíc, rok…) přemýšlel v mužském a druhý týden v ženském rodě. Velmi to škodí skutečným trans lidem a degraduje to jejich celoživotní boj, trápení i odhodlání směřující k jediné a skutečné  identitě.
• Mrzí mě také, že většinová společnost potřebuje jistotu vyhraněných pólů (buď žena, nebo muž a nic mezi tím), čímž je vytvářen na samotné trans lidi zbytečný tlak. Osobně až po 8 letech po fyzické změně pohlaví mohu prohlásit, že jsem začal vnímat (a zejména přijímat) i svoji ženskou stránku, kterou potřebuji a bez níž jsem nebyl celistvý. Při výzkumu transsexuality bych se zaměřil také na sexuální traumata z dětství, případně sexuální zneužívání. Podle své osobní zkušenosti, ale i zkušeností některých trans-lidí může být toto téma velmi přínosné v procesu sebepřijetí. Každopádně tím netvrdím, že prací na sexuálním traumatu lze odstranit transsexualitu. Mohlo by to však vést k lepšímu pochopení problematiky transsexuality. Každopádně se obávám, že většinovou společností by mohlo snadno dojít ke generalizaci na prosté: „sexuální zneužití v dětství způsobuje transsexualitu“. Proto je potřeba v tomto případě postupovat velmi opatrně (samozřejmě i s ohledem na samotné trans-lidi).
• Dnes už vím, že bych se vykašlal na tlak okolí a podstoupil pouze operaci vršku. I když se necítím jako binární osoba a mám jasno, že jsem muž. Necítím se braním hormonu bezpečně a po operaci sterilizační mám problémy, které budu mít do konce, a to vše vlastně kvůli vlastním předsudkům, že bych ve společnosti jinak fungovat nemohl. Je na to i velký tlak sexuologů a okolí.
• Bylo by fajn, kdyby sexuologové přestali lidi nutit nacpat se do binárních škatulek. Vždyť genderové spektrum je tak rozmanité…
• V současnosti na veřejnosti i před většinou blízkého okolí (včetně sexuoložky) vystupuji jako FtM muž, jelikož nebinární identity nejsou v ČR příliš respektovány. Mám obavy, že pokud se o své identitě zmíním své sexuoložce, byl by mi znemožněn přístup k HRT a operacím, díky kterým se ve svém těle cítím pohodlně. Doufám, že do budoucna bude možné podstoupit tranzici i jako nebinární osoba.
• Nastavení modelu tranzice jen pro FtM a MtF mě znepokojuje a cítím velkou diskriminaci a bezvýchodnost v tom smyslu, že neexistuje možnost svobodně změnit pohlaví na mé přirozené a oficiálně s ním existovat.
• Přijde mi, že pohlavní polarizace společnosti se spíš vyostřuje, než že by se chystala zůstávat za námi.

Trans aktivismus

• Čím víc aktivismu v médiích, tím víc se mě kolegové v práci bojí: dřív byly naše vztahy normální. Avšak po kampaních si najednou nejsou jistí, jestli je nenechám všechny zlikvidovat personálním oddělením v rámci politické hyperkorektnosti. Moc nepomáhá je uklidňovat, že u mě se nic nemění, jenom jiní lidé kolem toho najednou dělají virvál.
• [Vadí mi] přístup některých veřejně známých trans lidí v médiích, snaha některých skupin o změny pořádků bez dalších konzultací s komunitou.

Finanční záležitosti spojené s tranzicí

• Pro lásku boží, zkuste nezazdít systém fungující hrazené péče. Kdybych byla sobec, mohla bych říct, že když mám už dvacet let pořešíno, že mi to může být jedno. Ale není kvůli těm, které přijdou.
• [Vadí mi] cena hormonů.
• [Vadí mi] nehrazení hormonální léčby pojišťovnou.
• Vadí mi vysoké doplatky za hormony. Já si to nevybral, já se tak narodil. Jasně, že bych byl raději muž od narození a se vším všudy a bez nutnosti si pravidelně nechat píchat testosteron. Alkoholici si antabus a pobyt v protialkoholní léčebně platit nemusí, pokud vím. A to jim nikdo alkohol nenutil. Nechápu ten systém. Na druhé straně, je málo zemí, kde jsou chirurgické zákroky hrazeny pojišťovnou, jako je tomu u nás, což je samozřejmě velmi pozitivní.
• Uvítala bych více věcí hrazených pojišťovnou.
• A co bych jako MtF uvítala, je aspoň 50% příspěvek pojišťovny na prsa 🙂
• Snad bych už jenom ocenil, že operaci nám tady platí pojišťovna a ne jako v jiných zemích, kde je to pálka…

Legislativní aspekty tranzice

• Celkově hodnotím systém přeměny a přístupu českých lékařů 5 a jsem šťastná, že mohu žít v zemi, kde mi byla přeměna umožněna, včetně jejího dokončení tímto způsobem.
• Přijde mi, že mladí, co procházejí změnou, jsou hrozně moc hrrr a nechtějí akceptovat dle mého logické postupy. Díky dnešní době a ideálům chtějí mít vše hned a dokonalé, což není možné.
• I přesto, že mám jednoznačně potvrzenou diagnózu F64.0, nevidím jediný důvod, proč bychom měli nějakému lékaři prokazovat, že jsme transsexuální. Vždyť nikdo ve skutečnosti neví a nedokáže pochopit, jak nám je, jak se cítíme a jak vnímáme nejen své okolí, ale hlavně sami sebe, a hlavně, pokud vím, nikdy nezáleželo (aspoň by nemělo záležet) na tom, co si kdo myslí, nejdůležitější snad je, jak to cítíme sami a jestli jsme o tom přesvědčeni. Řada zákonů skrz tranzici mi přijde naprosto zbytečná nebo přinejmenším příliš přísná a rozhodně by měly nastat velké změny.
• Důležité je, aby byla zrušena tzv. komise, a aby se čeští sexuologové dostali myšlenkově z 50.let.
• Real Life Test mi připadá nesmírně ponižující, kéž by to šlo bez něj.
• Real Life Test považuji za velmi podstatnou část tranzice, která by měla trvat alespoň jeden rok a předcházet chirurgickým zákrokům, neměla by však být podmínkou ke stanovení diagnózy, zahájení HRT ani úřední změně jména a pohlaví (což dnes platné právní předpisy neumožňují). Komise je užitečná, protože chirurgická změna je nevratná. Otázka je však její funkčnost, protože může bránit přístupu k chirurgickým zákrokům osobám, které je skutečně potřebují, a naopak často povolí chirurgické zákroky osobám, které si nemusí uvědomovat jejich dopad a jsou pak nespokojené s výsledkem, který je nevratný. Podle MKN 11 je diagnóza F64.0 nahrazena diagnózou HA60, kterou, jak věřím, splňuje i většina nebinárních osob apod. Proto podmínku diagnózy pro úřední změny pohlaví (v tuto chvíli neexistující právní předpis, který by měl být přijat co nejdříve) považuji za rozumnou a odůvodněnou.
• Sexuální orientace podle mě není při tranzici (ani jinde) důležitá, resp. je naprosto zbytečná – tím pádem mi nepřipadá vhodné klást na to takový důraz, jako se to dělá při psychologickém vyšetření potřebném k zahájení léčby. Dále bych rád zmínil, že Praha je úplně jiná dimenze v porovnání se zbytkem ČR, a tudíž to, čeho se dočkáte v Praze, mnohdy nepřipadá v úvahu jinde (hormonální léčba do 18-ti let, přístup na úřadech, přístup lékařů, …), a dalo by se to vyřešit velmi snadno jen tím, kdyby ČR fungovala opravdu jako jeden stát a úředníci/lékaři z různých krajů si mezi sebou srovnávali tabulky.

Pátá zpráva z výzkumu

Pátá zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Transparent s podporou ILGA Europe, se zaměřuje na možné změny v legislativě v souvislosti s řešením zejména úřední tranzice a vnímání těchto změn trans lidmi.

Obecně byla v dotazníku spokojenost s tím, jak je v současné době řešena změna pohlaví v ČR, hodnocena prakticky přesně půl na půl, tedy 50 % respondentek/respondentů je s tímto řešením nespokojeno, a 50 % jich je naopak spokojeno. Počet rozhodně nespokojených osob zapojených do výzkumu (21 %) je však zhruba dvojnásobný oproti rozhodně spokojeným (12 %).

Když se na hodnocení legislativního řešení tranzice v ČR zaměříme vzhledem ke konkrétním skupinám respondentů, najdeme určitý rozdíl podle velikosti bydliště, ale zejména podle genderové identity respondentů a podle toho, jaký mají vztah ke sterilizaci.

Vzhledem k velikosti bydliště byla zjištěna největší spokojenost se současnou právní úpravou změny pohlaví u respondentek/respondentů z nejmenších obcí (73 % spokojenost v obcích do 2 tisíc obyvatel), naopak nejmenší spokojenost byla zjištěna v Praze (43 %).

Pokud jde o genderovou identitu, zhruba stejnou míru spokojenosti vykazují jak muži, tak ženy (56 %). Naopak nejméně jsou spokojeny nebinární osoby (14 %), což je velice výrazný rozdíl.

Kritériem, které má na výsledky podstatný vliv, je i vztah k operaci zahrnující sterilizaci ve smyslu rozdělení respondentek/respondentů do kategorií: „Nemám a nemám ani v úmyslu“, „Nemám, ale mám v úmyslu“ a „Mám již za sebou“. Nejvíce současný systém vyhovuje těm, kteří mají tuto operaci již za sebou (69 % spokojených respondentek/respondentů), nejméně naopak těm, kteří ji nemají v úmyslu podstoupit (20 % spokojených respondentek/respondentů), viz graf níže.

Otázka 17 obsahovala 8 možných návrhů na případnou změnu legislativy v souvislosti s trans osobami. Z těchto návrhů respondentky/respondenti nejvíce souhlasili s tím, aby k úřední změně nebyl nutný rozvod nebo zrušení registrovaného partnerství (76 % souhlasných odpovědí), a dále s tím, aby rodné číslo neodráželo pohlaví (74 % souhlasných odpovědí). Více než polovina osob zapojených do průzkumu rovněž souhlasila s tím, aby k úřední změně pohlaví nebyla nutná sterilizace (65 % souhlasných odpovědí), aby se v dokladech nemuselo uvádět pohlaví (64 % souhlasných odpovědí) nebo aby byla hormonální terapie dostupná i lidem pod 18 let bez nutnosti souhlasu jejich zákonných zástupců (55 % souhlasných odpovědí). Nejméně respondentek/respondentů souhlasilo s tím, aby nebyla k úřední změně pohlaví nutná jakákoli lékařská diagnóza (28 % souhlasných odpovědí).

Z hlediska genderové identity byly zjištěny statisticky významné rozdíly u sedmi návrhů z osmi (viz graf níže). Ve všech případech vykazují nejvyšší míru souhlasu nebinární osoby, rozdíly mezi muži a ženami jsou v tomto ohledu většinou spíše zanedbatelné. Nejvýraznější rozdíl mezi nebinárními osobami a ostatními jsou u návrhů: „Aby kromě kategorií pohlaví žena a muž existovala v dokladech i třetí možnost“ (míra souhlasu: 86 % nebinárních osob, 46 % mužů, 39 % žen), „Aby nebyla k možnosti změnit si úředně pohlaví nutná psychiatrická diagnóza F64.0“ (míra souhlasu: 77 % nebinárních osob, 33 % mužů, 37 % žen) a „Aby nebyla k možnosti změnit si úředně pohlaví nutná jakákoli lékařská diagnóza“ (míra souhlasu: 63 % nebinárních osob, 20 % mužů, 28 % žen).

Pokud jde o míru souhlasu s úpravou legislativy podle vzhledem ke vztahu respondentek/respondentů ke sterilizaci, statisticky významné rozdíly byly zjištěny u všech osmi návrhů úprav, přičemž trend je ve všech případech stejný: s předloženými návrhy nejméně souhlasí ti, kteří mají sterilizaci již za sebou, nejvíce s nimi naopak souhlasí ti, kteří ji ani nemají v úmyslu absolvovat. Podrobnosti jsou uvedeny v grafu níže.

Součástí otázky 17 byla i možnost doplnit jakýkoli další návrh na úpravu legislativy, kterou by respondentky/respondenti uvítali. Nejčastěji byla uváděna poptávka po možnosti volby v rámci procesu tranzice, aby nebyl jednotný pro všechny, ale aby si ho mohli lidé více přizpůsobovat svým individuálním potřebám (např. možnost absolvovat některé operace i před hormonální terapií, mít možnost volby hormonálních preparátů a podobně) – ve 23 % případů. Druhá nejčastěji zmiňovaná úprava legislativy se týkala možnosti změnit si jméno rovnou na finální bez neutrálního mezikroku (19 % odpovědí). Poptávka je rovněž i po kvalitních a v oboru vzdělaných lékařích a jiných odbornících (11 % odpovědí) nebo po vyšším podílu hrazení procesu tranzice pojišťovnou (např. hormony, laser atd. – 9 % odpovědí). Více je uvedeno v tabulce níže.

Vybrané odpovědi k návrhům na doplnění legislativy týkající se trans osob:

• „Aby nebyl fixní a takto téměř unifikovaný proces tranzice. Každý potřebuje svůj vlastní přístup na cestě k sobě samému.“
• „Nevím, jak přesně momentálně tranzice probíhá, ale mám za to, že jsou přesně stanovené věci, kterými člověk musí projít a jejich pořadí. Myslím, že by každý trans člověk měl sám rozhodovat, čím vším a v jakém pořadí si chce projít (v těch případech, ve kterých to jde).“
• „Aby byla lékařské péče související s tranzicí dostupnější – doktoři předepisující HRT, chirurgové, endokrinologové (aby doktorů bylo víc, a nejen v Praze). Aby hormony byly stabilně dostupné. Aby měli doktoři lepší vzdělání o genderu. Aby byly výsledky chirurgických zákroků esteticky povedenější, nebo aspoň stabilně přijatelné, ne že chirurgové našijou bradavky hned pod bradu nebo až na pupek, hrudník zůstane hrbolatý atd.“
• „Aby byla u FtM možnost, že si pacient sám určuje, v jakém pořadí podstoupí zákroky (za MtF nemůžu mluvit, protože o tom tolik nevím). Např. aby si člověk mohl rozhodnout, jestli dřív půjde na hormony nebo nejprve podstoupí redukční mammaplastiku. Osobně mi totiž vadí ženský hrudník a nevím, jestli chci na hormony; případně bych spíše uvítal právě tuto možnost, kdy bych si sám mohl rozhodnout, co podstoupím dřív, abych se pak rozhodl, jestli mi to bude takto (s upraveným hrudníkem) stačit, nebo jestli se díky tomu rozhodnu, že bych chtěl zahájit i hormonální terapii. Myslím, že by mi to pomohlo lépe poznat svou identitu, a zjistit, co chci udělat se svým tělem. Se stávajícím předepsaným postupem se cítím jako v pasti, ze které se nemůžu hnout. Také mi vadí, že v ČR jsou plastičtí chirurgové transfobní ve svém přístupu k pacientům a odmítají udělat tuto operaci (na náklady pacienta) FtM osobám, které neberou hormony, a to v některých případech s tvrzením, že je to „hyzdění (ženského) těla“.“
• „Aby bylo možné vzít si rovnou finální jméno (ne každý nutně dojde až do konce, a má se pak zbytek života trápit s nějakým neutrálním patvarem?).“
• „Dlouhodobým ideálem by podle mého názoru bylo úplně eliminovat pohlaví z právního řádu, samozřejmě s výjimkou výčtů jako „rasy, etnické příslušnosti, víry, atd.“. I u toho rozvodu/zrušení r. p. vidím hlavní problém v tom, že je to dlouhý, dokonce nesmyslně soudy řešený proces (Soudy ať klidně celé roky řeší následné spory o majetek, ale rozvod by měl nabýt platnosti okamžikem, kdy je o záměru rozvést se prokazatelně informován druhý partner. Kecy o nutnosti vyřešit péči o děti jsou naprostý nesmysl, vzhledem k tomu, jak běžné jsou mimomanželské děti.), ne v tom, že by nutně muselo být možné absolvovat tranzici přes zásadní nesouhlas současného partnera/ky. Tranzice by podle mého měla po formální stránce zahrnovat jen případnou změnu jména a příjmení (samozřejmě bez současných zákonných obstrukcí o tom, co je a co není komu dovolené jméno/příjmení) a „léčbu vrozených deformit“, které dotyčné osobě vadí.“
• „Do současného modelu péče zařadit proškolené sociální pracovníky, kteří mohou TS lidem pomoci v různých životních situacích a s integrací do společnosti. Psychologové ani lékaři tuto důležitou funkci nyní neplní.“
• „Je problém s uznáním rodičovství, i když jste biologický rodič. Netrvám na tom, že by v rodném listu byly zapsány dvě matky (což je ostatně biologicky nemožné), ale abych např. v poznámce byla uvedena jako druhý rodič a měla veškerá rodičovská práva a povinnosti. Aktuálně jsem pro stát ve vztahu k vlastnímu dítěti naprosto cizí člověk.“
• „Možnost podepsání informovaného souhlasu, tj. začít s hormonální léčbou okamžitě (s první návštěvou sexuologa), výměnou za zbavení lékaře odpovědnosti vůči vedlejším nežádoucím účinkům. Při výběru vaginoplastiky větší možnosti výběru metody, která bude použita. Lze převzít techniky ze zahraničí, které jsou již dekády využívány v zahraničí a mají velmi dobře zdokumentovaný průběh.“
• „Při vstupním pohovoru u psychologa se mne pan doktor vyptával na dle mého názoru nepodstatné otázky, co se TS identity týče (především ohledně masturbace a sexuálního života), a bylo to velmi nepříjemné, nemyslím, že je nutné si tímto procházet.“
• „Rozhodně to chce více informací dostupných tak, aby si děti mohly uvědomit, co je s nimi třeba jinak, aby nemusely čekat tak dlouho a na těle tak neproběhly nevratné změny :(“
• „Úprava některých úředních dokumentů vystavených před úřední konverzí. Jde např. o dokumenty k invalidnímu důchodu. Pokud bych žádala o jistá potvrzení týkající se prvního rozhodnutí o přiznání důchodu (před přeměnou), tak budou vystavena jen na staré údaje. To se týká také i potvrzení o studiu na mé VŠ. Nový diplom na správné údaje jsem sice dostala, ale potvrzení o studiu by bylo na staré údaje. Nyní jsem dlouhodobě v zahraničí, tak je mi to jedno. Ale jinak bych se rozhodně obrátila na ombudsmanku.“
• „Zákaz užití pletysmografie, updatování psychologických „testů“, psychologové by mohli přestat zesměšňovat klienty, zákaz toho, aby člověk musel u psychiatra podepsat, že operatér rozhodne o odstranění vagíny a ne pacient, zákaz totalitní státní komise, zkrácení doby tranzice, přestat vyžadovat změnu na trapné neutrální jméno.“

Čtvrtá zpráva z výzkumu

Čtvrtá zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Transparent s podporou ILGA Europe, se zabývá mapováním toho, co respondentky/respondenti podstoupili nebo mají v plánu podstoupit v rámci tranzice.

V otevřené otázce zaměřené na obavy z průběhu tranzice bylo nejvíce odpovědí (29 %) zaměřeno na strach z reakce okolí, ať už blízkého nebo vzdálenějšího, a s tím spojenou možnost posměchu, šikany a tak podobně. Druhá nejčastější obava (24 %) je v souvislosti s operacemi v rámci tranzice – strach z bolesti, z možných komplikací, zda a jak se povedou atd. Obavy panují i z hormonální terapie (9 %) – z dostupnosti a ceny hormonů nebo jejich účinků. Dále respondentky/respondenti uváděli např. obavy z dostupnosti a kvality péče sexuologů a jiných odborníků (8 %), obavy o partnerský život (6 %) nebo obavy z toho, zda vůbec budou moci vést normální život (6 %).

V rámci výzkumu jsme také zjišťovali, v jaké fázi procesu tranzice se respondentky/respondenti aktuálně nacházejí a jaké jsou jejich cíle.

Pokud jde o aktuální stav, zastoupeny jsou dvě větší skupiny osob, a to těch, které absolvují hormonální terapii (27 %), a těch, které již mají úřední tranzici dokončenu (26 %). V menší míře jsou zastoupeny osoby, které zatím jen dochází na sexuologii (12 %) nebo nepodnikají v této věci ještě žádné kroky (12 %). Ostatní procházejí Real Life Testem (10 %), mají kromě hormonální terapie za sebou i menší operační zákroky (9 %), nebo mají po sterilizaci, ale před dokončením úřední tranzice (4 %).

Cílem většiny respondentek/respondentů je dokončená úřední tranzice (70 %). Zhruba 18 % osob, které vyplnily dotazník, by rádo rovněž úřední změnu jména a informací na dokladech, ale bez nutnosti operace (sterilizace). Dohromady tedy více než pětina z osob (22,2 %), které vyplnily dotazník, neplánuje operaci na změnu pohlaví ani úřední tranzici v rámci současného systému. Více viz graf níže.

Pokud jde o diagnostiku před stanovením diagnózy nebo začátkem hormonální terapie, nejčastěji bylo uváděno endokrinologické vyšetření (v 92 % u osob, kterých se to týkalo) a dále bylo časté rovněž vyšetření psychologické (90 %). Frekventované otázky v rámci diagnostiky byly na preferované hračky v dětství (89 %), sexuální chování (88 %) nebo na sexuální orientaci (80 %). Vzhledem k tomu, že sexuální orientace a genderová identita jsou dvě rozdílné věci, jsou zejména dvě poslední zmiňované otázky v rámci diagnostiky naprosto nadbytečné. Za pozornost rovněž stojí, že 32 osob, které diagnostikou procházely, uvedlo, že byly poslány na měření vzrušivosti (falometrie/vulvometrie je měření objemových změn penisu/vulvy způsobených změnami jejich prokrvení v závislosti na sexuálně-erotických podnětech v rámci diagnostiky sexuální orientace, tedy pro mnoho lidí traumatizující a pro diagnostiku genderové identity zbytečné vyšetření). 25 respondentek/respondentů uvedlo, že na sexuologii u nich docházelo k vyšetření obnaženého těla pohledem, a u 20 osob dokonce i pohmatem, což rozhodně není standardní postup.

Z dalších vyšetření nutných v rámci stanovení diagnózy nebo zahájení hormonální terapie, které nebyly v dotazníku zmíněny, respondentky/respondenti uváděli interní (8x), genetické (3x) a denzitometrii (1x). Některé další odpovědi v rámci tématu diagnostiky, které stojí za pozornost:

• „Napsat životopis a mít „povinnou“ touhu po chirurgické operaci změny pohlaví“;
• „Otázky na preferované oblečení včetně prádla, intimní vztahy a sexuální historii“;
• „Real Life Test následoval vlastně až po nasazení hormonů, během následujícího roku jsem postupně měnila tělo i oblečení, takže změna byla plynulá a pro okolí přijatelnější. Zároveň se mi tím potvrzovalo, že jsem na správné cestě. Vyžadovat RLT před nasazením hormonů se rovná společenské sebevraždě. Forma RLT, jakou jsem podstoupila mi přišla v pořádku.“;
• „Sexuolog si přál gynekologické vyšetření sám provést, nepřistoupil jsem na to“;
• „Vyšetření interním lékařem, a to i pohledem na obnažené tělo“.

Z hodnocení délky jednotlivých etap vyplývá, že respondentkám/respondentům se jeví jako nejpřijatelnější doba potřebná k Real Life Testu (60 % odpovědí pro variantu „tak akorát“) a vcelku přijatelně hodnotí délku diagnostické fáze před hormonální terapií (57 % odpovědí pro variantu „tak akorát“). Naopak období, než se člověk dostane před komisi, ohodnotila nadpoloviční většina osob jako příliš dlouhé (52 % odpovědí pro variantu „příliš dlouhá doba“).

Pokud jde o hodnocení dostupnosti péče, služeb a pomůcek pro transgender osoby, největší míru spokojenosti vykazuje dostupnost sexuologické péče (78 %), pak je to lékařská péče související s tranzicí (65 %) a psychologické služby přizpůsobené translidem (65 %). Naopak podprůměrně je hodnocena dostupnost pomůcek usnadňující soužití s tělem (48 %). 

Jedna z otázek se zaměřovala na případnou změnu sexuoložky či sexuologa. 70 % respondentek/respondentů uvedlo, že ke změně zatím neměli důvod. 18 % osob však již sexuoložku/sexuologa změnilo, a to z důvodu nespokojenosti s dřívější/m. V 8 % případů lidé o změně uvažují, ale zatím ji nerealizovali. Ve zhruba 4 % případů došlo k odmítnutí respondentky/respondenta sexuoložkou či sexuologem. Více viz graf níže.

S výrokem „Kdybych se mohl/a vrátit zpátky, jednu nebo více operací v souvislosti s tranzicí bych nepodstupoval/a“, souhlasila pětina respondentek/respondentů (20 %), zbylé čtyři pětiny s tímto výrokem nesouhlasí (viz graf níže).

Další dvě otázky se týkaly jen těch respondentek/respondentů, kteří již podstoupili vaginoplastiku či faloplastiku, a zaměřovaly se na spokojenost s těmito operacemi. Spíše nebo naprosto spokojena je mírná většina respondentek/respondentů (54 %), přičemž z žen je spokojena většina (79 %), z mužů jen 24 %.

Konkrétně se spokojenost týká vzhledu (28 % odpovědí), přístupu a práce lékařů (21 %), funkčností (27 %) nebo s celkovou vizáží těla po operaci (17 %).

Nespokojenost se týká z největší části vzhledu (33 % odpovědí), nefunkčnosti (23 %), pooperačních komplikací či nutnosti reoperací (13 %) nebo přístupu a kvality péče lékařů či jiného personálu (12 %). Podrobněji viz grafy níže.

Otázka 18 zjišťovala formou souhlasu či nesouhlasu s danými výroky pohled transgender osob na důvody pro nebo proti sterilizaci.

Z důvodů pro tuto operaci většina respondentek/respondentů (75 %) souhlasila s tím, že ji chce kvůli dokončení úřední tranzice. Druhý nejčastější důvod byl – být i po tělesné stránce ženou či mužem (70 % souhlasných odpovědí). Jen 22 % respondentek/respondentů by tuto operaci chtělo kvůli partnerce či partnerovi.

Pokud jde o důvody, proč na tuto operaci nejít, se 47 % respondentek/respondentů obává výsledného fungování, 38 % respondentek/respondentů má z této operace strach, podle 37 % respondentek/respondentů nevypadá výsledek moc dobře, pro 34 % osob je to velký zásah do těla a necelá třetina respondentek/respondentů (30 %) se bojí, že si pak už neužije sex. 19 % respondentek/respondentů tuto operaci nechce z důvodu, že si chtějí ponechat možnost zplodit děti. Více viz tabulka níže.

Na tuto otázku jsme se dále zaměřili z hlediska genderové identity a podle toho, zda sterilizaci respondentky/respondenti nechtějí, chtějí, či ji již absolvovali.

Pokud jde o rozdíly vzhledem k genderové identitě osob, které se zúčastnily výzkumu, ženy nejvíce souhlasí s tím, že tuto operaci chtějí, aby byly ženami i po tělesné stránce (92 % souhlasných odpovědí). Také oproti ostatním více souhlasí s výrokem, že tuto operaci chtějí, aby mohly mít sex (68 % souhlasných odpovědí). Naopak se oproti ostatním tolik nebojí, že by výsledek nemusel fungovat moc dobře (28 % souhlasných odpovědí), nebo nemusel dobře vypadat (17 % souhlasných odpovědí).

Muži nejvíce souhlasí s výrokem, že tuto operaci chtějí kvůli dokončení úřední změny pohlaví (80 % souhlasných odpovědí). Ze všech skupin nejvíc nesouhlasí s výrokem, že tuto operaci nechtějí, aby měli možnost zplodit děti (16 % souhlasných odpovědí).

Obecně se nejvíc liší opět skupina nebinárních osob. Výrazně je to vidět např. u výroku „Tuto operaci chci, abych byl/a i po tělesné stránce žena/muž“ (28 % souhlasných odpovědí) nebo „Tuto operaci chci, abych mohl/a mít sex“ (14 % souhlasných odpovědí). Nebinární osoby pak více než ostatní souhlasí s důvody, proč tuto operaci nechtít (viz graf níže).

Zásadním kritériem, podle kterého se výsledky výrazně liší, je to, zda sterilizaci respondentky/respondenti nechtějí, chtějí, či ji již absolvovali. Oproti ostatním dvěma se vždy odlišuje skupina těch, kteří tuto operaci nemají a ani nechtějí. Tato skupina nejvíce souhlasí s výrokem, že tuto operaci nechtějí, protože je to příliš velký zásah do těla (78 % souhlasných odpovědí). Naopak nejméně souhlasí s tím, že by tuto operaci chtěli kvůli partnerce/partnerovi (6 % souhlasných odpovědí).

Respondentky/respondenti, kteří uvedli, že mají v plánu tuto operaci absolvovat, nejvíc souhlasí s tím, ji chtějí za účelem dokončení úřední změny pohlaví (90 % souhlasných odpovědí), a dále, že chtějí, aby byli i po tělesné stránce ženou/mužem (86 % souhlasných odpovědí). Nejméně naopak souhlasí s tím, že ji nechtějí, aby mohli zplodit potomky (11 % souhlasných odpovědí).

Osoby, které tuto operaci již absolvovaly, nejvíce souhlasí s tím, že chtějí být ženou či mužem i po tělesné stránce (86 %). Podrobnosti jsou uvedeny v grafech níže.

To je ze čtvrté zprávy vše. Pátá zpráva se věnuje možným změnám v legislativě v souvislosti s řešením zejména úřední tranzice.

Třetí zpráva z výzkumu

Třetí zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Trans*parent s podporou ILGA Europe, se zabývá přijetím ze strany okolí a zkušenostmi s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě.

Otázka šestá se zabývala hodnocením spokojenosti s přístupem lékařů a lékařek, blízkých a jiných osob a rovněž služeb v rámci tranzice i mimo ni.

Vůbec nejspokojenější byly respondentky/respondenti s podpůrnou skupinou, kterou neorganizuje nikdo ze sexuoložek či sexuologů (odpovědí naprosto spokojen/a a spíše spokojen/a bylo celkem 92 %). Následuje podpora kamarádů a kamarádek (90 %), spokojenost s přístupem současné sexuoložky či sexuologa (88 %), praktické lékařky či lékaře (86 %) a operatérky či operatéra (85 %). Spokojenost s podporou partnera či partnerky zaškrtlo rovněž 85 % respondentek/respondentů. Naopak největší nespokojenost byla zjištěna u dostupnosti hormonů (49 %), s lidmi na úřadech (60 %), s podporou v rodině (rodiče, prarodiče, sourozenci – 68 %) nebo s přístupem psycholožky či psychologa provádějící/ho vyšetření během tranzice (69 %). Více viz graf níže.

Vzhledem k věkovým kategoriím byly zjištěny (chí-kvadrát testem) jen dva statisticky významné rozdíly, a to u spokojenosti s přístupem současné sexuoložky či sexuologa a u spokojenosti se zástupkyněmi a zástupci úřadů a institucí. V obou případech je nejméně spokojena kategorie osob od 20 do 29 let, naopak nejvíce spokojena se sexuoložkou/gem je nejmladší skupina osob do 19 let, se zástupci a zástupkyněmi úřadů je zase nejvíce spokojena nejstarší skupina osob od 30 let.

O něco více statisticky významných rozdílů bylo zjištěno vzhledem ke kategoriím vzdělání respondentů/respondentek. Mimo otázek spojených s přístupem současné/ho sexuoložky/ga a psychologa/žky, který/á prováděl/a vyšetření během tranzice, kde jsou v obou případech spokojenější respondenti/respondentky bez maturity, se jednalo o otázky spojené s přístupem spolužáků/žaček či kolegů/kolegyň, vyučujících a nadřízených. V těchto třech případech jsou naopak spokojenější respondenti/respondentky s maturitou.

Nejvíce statisticky významných rozdílů bylo zjištěno vzhledem k genderové identitě respondentů/respondentek, a to v sedmi kategoriích. Ve všech případech vykazují nejmenší spokojenost nebinární osoby. Obzvlášť výrazný rozdíl byl zjištěn u spokojenosti s dostupností hormonů (spokojenost nebinárních osob = 22 %, spokojenost mužů = 44 %, spokojenost žen = 67 %) a u spokojenosti s přístupem lékařů či lékařek potřebných v rámci tranzice (spokojenost nebinárních osob = 50 %, spokojenost mužů = 78 %, spokojenost žen = 83 %). I v případě podpory v rodině jsou nebinární osoby oproti ostatním výrazně nespokojené (spokojenost nebinárních osob = 43 %, spokojenost žen = 62 %, spokojenost mužů = 75 %). Podrobnosti jsou uvedeny v grafu níže.

Osmá otázka zjišťovala, jak lidé reagovali na to, když se jim respondentky/respondenti svěřili s tím, že jsou trans. Obecně nejlépe na tuto informaci reagovali přátelé a kamarádky či kamarádi (v 73 % pozitivní reakce), a potom také partnerky/partneři či manželky/manželé (v 62 % pozitivní reakce). Naopak nejméně pozitivní reakce bohužel pocházely podle odpovědí od otce a matky (v obou případech ve 44 % negativní reakce, u otce pozitivní reakce jen ve 28 %, u matky v 36 %).

Rozdíly vzhledem k socio-demografickým kategoriím (věk, vzdělání, velikost bydliště a genderová identita) byly zjištěny pouze u varianty „Přijetí partnerem/kou nebo manželem/kou“, a to v případě věku a genderové identity.

Když se zaměříme na věkové kategorie a reakci po coming outu v rámci partnerského či manželského vztahu, data z výzkumu ukazují, že nejhoršího přijetí se dostalo nejstarším respondentkám a respondentům (30 let a více), kde byla zjištěna negativní reakce v 32 % případů, v obou dalších věkových kategoriích to bylo mezi 13 a 14 %.

Pokud jde o reakce po coming outu v rámci partnerského či manželského vztahu vzhledem k genderové identitě, nejvíce negativních reakcí bylo zaznamenáno v okolí žen (30 % oproti 13 % u mužů a 17 % u nebinárních osob). Naopak nejpozitivněji reagovali partneři/partnerky či manželé/manželky mužů (70 % oproti 49 % u žen a 54 % u nebinárních osob).  

V deváté otázce mohli respondenti/respondentky uvést, zda se někdy stali obětí diskriminace, šikany či ponižujícího chování vzhledem k jejich genderové identitě. 110 osob (28 %) napsalo, že žádnému takovému chování nečelily. Ostatní uváděli nejčastěji negativní zkušenosti od odborníků v pomáhajících profesích (lékaři a lékařky, psychologové a psycholožky, sexuologové a sexuoložky, kněží a podobně), a to v celé čtvrtině případů. Ve 24 % to byla diskriminace, šikana nebo ponižující chování ve škole, a ve 21 % od blízkých či známých osob. V 8 % bylo uváděno toto chování od neznámých lidí např. na ulici, na WC, v obchodech, barech atd. Podrobnosti viz graf níže.

To je ze třetí zprávy vše. Čtvrtá zpráva se bude zabývat plány a zkušenostmi respondentek/respondentů s tranzicí.

Druhá zpráva u výzkumu

Druhá zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Transparent s podporou ILGA Europe, se zabývá tím, jak se trans osobám v ČR žije, jak může trans identita ovlivňovat život nebo co ho trans lidem komplikuje.

Na otázku: „Jak se Vám jako trans osobě v současné době v ČR žije?“, odpověděla necelá třetina respondentek/respondentů (32,8 %, tj. 130), že se zde necítí dobře, naopak dvě třetiny osob zapojených do výzkumu uvedlo, že se jim zde žije dobře.

Když se na stejnou otázku podíváme z hlediska vybraných socio-demografických kategorií (gender, věk, velikost obce, vzdělání), byly zjištěny statisticky významné rozdíly v pociťované kvalitě života mezi respondentkami/respondenty dle genderu, věku a vzdělání (hladina významnosti chí-kvadrát testu byla ve všech těchto případech 1 %). Nejspokojenější s životem v naší republice v rámci uvedených kategorií byly ženy (77 % se zde cítí dobře), lidé nad 30 let (80 % se zde cítí dobře) a osoby s maturitou (71 % se zde cítí dobře). Naopak jako nejméně spokojená s životem v ČR je podle odpovědí skupina nebinárních osob (pouze 35 % se zde cítí dobře).

Dále se mohli respondenti/respondentky volně rozepsat o tom, proč se jim zde dobře nežije, pokud něco takového existuje. Sešlo se 279 skutečností od 187 osob. Nadpoloviční většina toho, co bylo zmiňováno (konkrétně 152 odpovědí, tj. 54 %), se týkala přístupu druhých lidí v rámci společnosti neuznávající škálu identit, jejich neinformovanosti, nepochopení, patologizace trans lidí, stereotypů, předsudků až sociálního vyloučení, diskriminace nebo šikany. Byl zmiňován rovněž nezájem médií, konzervativní politici či stereotypní zobrazování trans lidí v médiích, chování úředníků, problémy s passingem, vhodným oblečením, nechtěná pozornost nebo misgendering.

Některé z odpovědí, které popisují to, co v ČR trans či nebinárním lidem komplikuje život:

• „1) nutná sterilizace pro úřední změnu pohlaví – jsou trans lidé (jako já), kteří nechtějí nebo nemohou podstoupit sterilizaci a musí se tak potýkat s problémem neustálého coming outu v práci/brigádě/škole/doktorů kvůli pohlaví v OP a rodnému číslu; 2) komise před operací (konkrétně teď u FTM mastektomie) – proč nestačí jen souhlas sexuologa, který stejně již dávno před mastektomií musel odsouhlasit předepsání hormonů?“
• „A že se vůbec uvádí pohlaví v dokladech a v rodném čísle. Doktoři nemají moc informací o genderu jako takovém a myslí si, že gender jde nějak objektivně zjistit z otázek typu „jak často masturbujete“, místo aby s člověkem prostě probrali, jak se sám bere nebo jaké genderové role mu sedí. A navíc je sexuologů, kteří by se vůbec transgenderovosti věnovali, příliš málo, jsou velké čekací lhůty, doktoři se chovají arogantně a klidně jsou na pacienty hnusní nebo je osahávají, protože vědí, že jim to projde… hormony mají co pár měsíců výpadky… a když už někdo na sterilizaci chce, tak musí absolvovat nechutnou komisi, kde cizí lidi a „odborníci“ rozhodnou, zda je člověk dost trans a zda se mu teda ta sterilizace povolí. Taky je nepříjemné, že hodně lidí tu má předsudky vůči trans lidem. Denně se setkávám s misgenderingem, někteří mě bohužel misgenderují, i když je upozorním, že se spletli, a to přestože se prezentuju maskulinně. Jednoduché není ani dojít si na záchod ve městě nebo na veřejnou plovárnu, je mi nepříjemné, když mi ostatní dají najevo, že jim vadí jít na stejné záchody jako já (ať už na dámách nebo na pánech).“
• „Jakožto nebinární osoba, která by ráda prošla alespoň částečnou tranzicí (tj. top surgery), mám dojem, že se mnou systém vůbec nepočítá – většina odborníků, kteří by mi měli technicky vzato pomáhat, vlastně ani nevěří, že nebinární identity existují.“
• „Lékařská diagnóza je stigmatizující. Nejsem psychiatricky nemocný, ale je na mě tak všude nahlíženo.“
• „Lidi řeší, co je normální a co ne, a podle toho soudí. Neberou v potaz, co je člověku příjemné a co ne.“
• „Má nebinární identita pro systém, sexuology a většinu lidí neexistuje. Out jsem jen před lidmi, kteří to chápou. Systém mi nedovoluje podstoupit změny, které bych chtěl*a, bez diagnózy „transsexualita“ a lhaní o tom, jak se cítím, na což mentálně nemám.“
• „Mám obavy s coming outem jako osoba, která si zatím není jistá tím, jestli chce podstoupit hormonální terapii, resp. není připravená na tuto léčbu v současné době nastoupit. Mám pocit, že když řeknu, že jsem trans FtM, tak se ode mě očekává, že začnu s fyzickou tranzicí a že budu muset stále splňovat všechny stereotypy pohlaví, s jakým se identifikuji, přestože jsou mi některé z nich cizí. Mám obavy z toho, že budu pod drobnohledem ohledně toho, jak tyto stereotypy splňuji. Mám pocit, že by mě coming out (který by mi vnitřně velmi pomohl, protože mi vadí, když mě okolí (zejména muži) vnímá jako ženu) uvrhl do situace způsobující zase jiný typ diskomfortu. Mám tedy pocit, že řešení pro mě v této situaci neexistuje. A to kvůli tomu, že společnost není dost informovaná a že nás zná jen jako ty, kteří se nechávají „přeoperovat“. Kvůli tomu se mi v naší společnosti nežije dobře a bezpečných míst je málo. Domnívám se, že navzdory tělesné dysforii, kterou zažívám, by mi v této fázi života stačilo, kdyby mě přestali brát jako ženu lidé, se kterými např. pracuji a jsem s nimi v denním kontaktu, což by se coming outem mohlo vyřešit. Ale riziko takového kroku považuju za vysoké už jen proto, že u nás není právně ošetřena diskriminace menšin.“
• „Nelíbí se mi nutnost odstranění reprodukčních orgánů (oficiálně znemožnění reprodukční funkce, ale co jiného to je) pro úřední změnu M/F v občanském průkazu. A taky to, že se zdůrazňuje dobrovolnost tohoto rozhodnutí. Když dítěti řeknu, že dostane čokoládu (M/F v občance) když vynese odpadky (operace), je rozhodnutí zcela dobrovolné, nebo když chce čokoládu tak prostě ty odpadky vynese? Ale jinak mě skutečně nikdo fyzicky nenutí.“
• „Omezená schopnost tolerance ze strany většinové společnosti, která se projevuje tím, že TS žena je okolím trpěna, ale nedostane už od něj šanci na důstojný či naplněný život. Mám na mysli obtíže s hledáním zaměstnání, projevy společenského vyloučení, nulovou šanci na nalezení partnera, a bohužel také špatnou připravenost odborníků v pomáhajících profesích (kliničtí psychologové) či zastaralost přístupu k péči o TS osoby. V této zemi se mně nežije dobře z více důvodů, ale jedním z nich je, že se jako TS žena cítím jako druhořadý člověk např. proto, že dle slov okolí nemohu mít na rozdíl od biologických mužů a žen děti ani rodinu. Vážně uvažuji o tom, že v budoucnu po operaci pohlaví opustím ČR.“
• „Otázky typu: „To je holka, nebo kluk?“
• „Přál bych si, aby lidé byli více informovaní. Vždyť se neustále hovoří o různých tématech, tak proč se nemůže více hovořit o tomto tématu? Že by byl problém v tom, že jsou lidé v českých měřítkách hloupější v tom ohledu, že jsou méně přizpůsobiví a chápavější? Dokud nikdo neví, kdo jsem „byl původně“, je vše v pořádku. Problém nastane, když se někdo o mé minulosti dozví.“
• „Stát zbytečně řeší, co mám v rozkroku.“
• „Transfobie – např. narážky na to, jak by měl vypadat a chovat se „tradiční“ muž či žena“
• „V restauracích a hospodách menších měst často pánské WC kabinky přístupné jen na vyžádání si klíče na baru/výčepu… Nepříjemné a stresující.“
• „Ve společnosti není ani tak konzervativismus, jako snaha o pravěk revival.“  

Třetí otázka byla obecnějšího rázu a v odpovědích se tedy odrážely jak vlastní zkušenosti respondentek/respondentů, tak i zkušenosti z jejich okolí. Jednotlivé aspekty života, které by mohlo nějak ovlivnit to, že je člověk trans, byly hodnoceny na pětibodové škále od „rozhodně negativně“ (bod 1) po „rozhodně pozitivně“ (bod 5), v nabídce byla však i možnost „nevím, nedokážu posoudit“. Následující graf zobrazuje výsledek na zredukované tříbodové škále po sloučení bodů 1 s 2 a 4 s 5.

Podle odpovědí jsou největší komplikací pro trans osoby návštěvy veřejných sportovišť, jako jsou plovárny, fitness centra, šatny a podobně, a rovněž návštěvy veřejných toalet (negativní ovlivnění označilo 76 %, resp. 69 % respondentek/respondentů). Více než polovina respondentů pociťuje negativní vliv toho, když je člověk trans, i na partnerské vztahy (54 % odpovědí) a vztahy v rodině (51 % odpovědí).  Převaha negativního ovlivnění je i v oblasti práce a kariéry (47 % odpovědí), životní spokojenosti (46 % odpovědí), školy (46 % odpovědí) nebo vztahů s lidmi obecně (42 % odpovědí).

Naopak nejpozitivněji vnímají respondentky/respondenti vliv trans zkušenosti na míru vlastní tolerance a pochopení vůči druhým (pozitivní ovlivnění označilo 65 % respondentek/respondentů). Podrobnosti jsou uvedeny v grafu níže.

Když se na tuto otázku podíváme z pohledu zjišťovaných socio-demografických kategorií (opět testováno chí-kvadrátem), nalezneme určité rozdíly, a to zejména vzhledem k věku a genderové identitě.

Z pohledu různých věkových kategorií to vypadá, že lidé mladší hodnotí uvedené aspekty negativněji než lidé starší. Týká se to zejména návštěv veřejných sportovišť a veřejných toalet, životní spokojenosti a kvality lékařské péče.

Nejvíce se respondentky/respondenti u této otázky liší vzhledem ke své genderové identitě, a to v šesti aspektech z jedenácti. Výrazně negativněji hodnotí situaci nebinární lidé, ve dvou případech jich dokonce 100 % uvedlo negativní vliv toho, že jsou nebinární, na jejich život (Práce, kariéra a návštěva veřejných toalet). Pro 97 % z nich je to i komplikace ve vztazích s lidmi obecně. Ženy hodnotí nejvíce negativně vliv na jejich práci a kariéru (84 %), na vztahy v rodině (79 %) a návštěvu veřejných toalet (75 %). Muži hodnotí nejvíce negativně návštěvu veřejných toalet (91 %), vliv na práci a kariéru (87 %) a vztahy v rodině (69 %).

To je ke druhé zprávě vše, příště se můžete těšit na zprávu zabývající se přijetím okolím a zkušenostmi s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě.

První zpráva z výzkumu

Tato první zpráva z průzkumu v rámci české transgender komunity (celkem 27 otázek, 396 respondentů a respondentek) obsahuje základní informace ohledně preferované genderové identity a věku zapojených osob, otevřenosti ohledně této identity a jejího vnímání. Další zprávy tematicky zaměřené na jednotlivé zkoumané oblasti budou následovat.

Genderová identita respondentek a respondentů zapojených do výzkumu

Více než polovina respondentů/respondentek (57 %, tj. 225) uvedla, že se identifikuje jako trans muž (FtM) nebo čistě jako muž bez přívlastků. Necelá třetina všech respondentů/respondentek (29 %, tj. 116) uvedla, že se identifikuje jako žena či trans žena (MtF). 13 % osob (tj. 51) se označilo jako nebinární (včetně jedné agender a jedné genderfluid osoby). Některé nebinární osoby uvedly, že se současně identifikují jako trans (nebinární, trans muž – 4 %, nebinární, trans žena – 2 %). Dotazník vyplnily i 3 osoby, které se označily jako intersex (ale z toho dvě bez bližšího určení genderu), což činí necelé jedno procento vše zúčastněných.

Otevřenost respondentů/respondentek ohledně jejich genderové identity

Pokud jde o otevřenost ohledně své genderové identity vůči druhým, všechny čtyři možnosti této otázky jsou co do počtu osob, které je označily, vyrovnané. Po 26 % mají tato tři tvrzení: „Netajím to před nikým, je to součást mé osobnosti“, „Svěřil/a jsem se mnoha lidem v mém blízkém okolí“ a „Nesvěřuji se nikomu, nebo jen ve výjimečných případech“. 22 % respondentek či respondentů označilo variantu „Občas se někomu svěřím“. Dalo by se tedy říci, že 52 % osob, které se zúčastnily průzkumu, je v tomto ohledu spíše otevřenější, ostatní se svěřují spíše méně.

Vnímání transgender identity

Součástí dotazníku byla i polootevřená otázka zaměřená na to, jak účastnice/účastníci výzkumu vnímají „trans identitu“. Odpovědi, které byly pestré, jsou v následujícím přehledu zobecněny do několika kategorií. Nejčastěji byla uváděna odpověď, že se jedná o vrozenou vadu či poruchu (47 %, tj. 185 respondentek/respondentů). V 37 % (tj. 145) případů byla uváděna odpověď, která by se dala zobecnit tak, že trans* osoba se nachází v některém bodě z genderového spektra. Všechny ostatní odpovědi tvoří v souhrnu 17 %. Za zmínku stojí např.: „Je to fakt, jedna z charakteristik člověka, normální věc“ (5 %), „Problém, co komplikuje život, handicap“ (3 %) nebo naopak „Součást mé cesty, dar“ (necelé 1 %).

Věk a doba prvního uvědomování si své identity

Průměrně respondentky a respondenti uváděli, že si začali svoji genderovou identitu uvědomovat zhruba ve 13 letech. Nejnižší uváděný věk byl 2 roky a nejvyšší 47 let. Toto číslo se však liší vzhledem k tomu, s jakým genderem se osoby zapojené do výzkumu identifikují. Nejnižší věk uváděly intersex osoby (12 let), o něco vyšší muži (13 let), pak ženy (14 let) a nejvyšší věk v průměru uváděly nebinární osoby (15 let).

Průměrný věk osob, které se do průzkumu zapojily, je zhruba 26 se směrodatnou odchylkou 9 let (tj. většina osob měla 17-35 let), přičemž nejmladší bylo 13 a nejstarší 60 let. Dvě osoby uvedly věk nad sto let, proto celkový součet dělá 394 respondentů a respondentek místo obvyklých 396. Výsledky se opět mírně liší mezi hlavními kategoriemi genderových identit. V průměru nejmladší ve výzkumném souboru jsou muži (23 let), o něco starší jsou pak nebinární osoby (24 let), intersex osoby (26 let) a ženy (32 let).

Složení respondentů/respondentek podle vzdělání

Pokud jde o nejvyšší dosažené vzdělání (s výjimkou základního, které mohlo být i neukončené), většina respondentů/respondentek (63 %) uvedlo vzdělání s maturitou (z toho 41 % SŠ a 22 % VOŠ nebo VŠ), 37 % pak vzdělání bez maturity (z toho 28 % ZŠ a 9 % SŠ).

Složení respondentů/respondentek podle velikosti bydliště

Více než čtvrtina, tedy 26 % (103), z respondentů/respondentek našeho průzkumu uvedlo, že žije v Praze (obci na milion obyvatel). Obec do dvou tisíc obyvatel označilo 17 % (tj. 67) osob. Nejméně byla zastoupena kategorie mezi sto tisíci a milionem obyvatel (12 %, tj. 47 respondentů/respondentek).

Postupně se můžete těšit na zprávy zaměřené tematicky např. na subjektivně pociťovanou kvalitu života v ČR trans osobami, přijetí okolím a zkušenosti s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě, reflexe současné legislativní úpravy změny pohlaví v ČR nebo osobní zkušenost s procesem tranzice včetně hodnocení služeb, lékařů a dalších osob zapojených do tohoto procesu.

Průzkum na téma „Obavy a přání trans lidí“ je realizován neziskovou organizací Transparent (https://www.transparentprague.cz/dotaznik2018/) za finanční podpory ILGA Europe v rámci projektu Creating Opportunities. Sběr dat probíhal v období od 7. 7. do 11. 9. 2018. K dotazníku s 27 otázkami se shromáždilo 396 validních odpovědí.