Eri Mrtva

Kulturní prostory se v naší společnosti často stávají místem otevřenosti a přijetí marginalizovaných skupin. Právě skrze kreativitu a angažované umění vzniká prostor k zamyšlení nad tématy, která jsou jinak tabuizovaná nebo společensky vytlačovaná na okraj. Ani rok 2025 nebyl v tomto ohledu výjimkou. Pojďme si proto zrekapitulovat uplynulý rok optikou kultury, která tematizuje genderovou rozmanitost. Trans témata se jen obtížně dostávají do širší společenské pozornosti, a možná proto může překvapit, že se neobjevují pouze v dragových vystoupeních či milostné poezii, ale prostupují napříč nejrůznějšími uměleckými formami.
V literatuře se dařilo osobním příběhům tranzice
Jedním z největších úspěchů českého kulturního průmyslu bylo vydání široce populární knihy české režisérky a trans ženy Daniely Špinar, Zápisky z tranzice. Ve svých autobiografických deníkových zápiscích reflektuje, jak se změnilo její společenské postavení s přechodem do ženské role a odhaluje hluboce zakořeněné předsudky, kterým se nevyhýbá ani divadelní oblast, ve které pracuje. Daniela do veřejné debaty také přinesla téma sexuality a vztahů trans žen, které mohou být často jen fetišizovány či odsunuty do kategorie soukromého tajemství.
Intimním zápiskům z období tranzice se věnuje také letos přeložená kniha muzeum sebevražd jedné holky od spisovatelky, psycholožky a kulturní kritičky hannah baer. Ta bez okolků představuje tranzici jako proces bez jasných pravidel a konkrétního výsledku. Nabourává představu, že být trans je cestou z bodu A do bodu B. Naopak nabízí metaforu svého příběhu jako muzea, které si čtenářstvo může v knize projít. Z odborné literatury letos stojí za zmínku veřejně dostupná monografie Bez rozpaků: O sexuální výchově pro pestrou mládež. Autorka Karolína Olive Křížová v ní vyzdvihuje důležitost sexuální výchovy pro zdravé vztahy, ukazuje, jak lze učit o rozmanitých identitách a vysvětluje, proč je inkluzívní sexuální výchova důležitá pro všechny studující. Součástí publikace je také nový výzkum o sexuální výchově v českém kontextu.

Queer poezie má dlouhou tradici populární formy díky své schopnosti sdílet skryté významy a popisovat komplexní prožívání identity, které se často těžko vyjadřuje. Kromě vydávání DIY formou samonákladem je nejvýraznějším vydavatelem trans* poezie nakladatelství Adolescent. Můžete jej znát například ze starší sbírky Antonína Zhořce Rejpnu si do solární záře, která si letos vysloužila dokonce překlad do němčiny. Jako novinka vyšla kniha intimní reflexivní poezie Objev purpurové barvy od Mellanie Kašjak, která tématizuje vztahy, blízkost i osamění pohledem trans ženy. Z pohledu trans muže zase vyšly dva díly sbírky SUKCES SAISÓNY atto II. od Richarda L. Kramára, v nichž pracuje s představou operního queer dramatu. Další otevřeně trans básnickou sbírkou je druhá kniha od petya stach s výstižným názvem Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct.

Filmová tvorba: Od veřejnoprávní televize po Netflix
Široké pozornosti se tématu trans* životů dostalo i díky televizní a filmové tvorbě. V Česku byly nejvýraznější příspěvky České televize, která částečně plnila svoji veřejnoprávní roli poskytnutím prostoru také pro LGBTQ+ témata. Velký zájem zaznamenala například online talk show Chi Chi na gauči, kde si jedna z prvních českých drag queen Chi Chi zvala zajímavé hosty a hostky z oblasti dragu a vedla s nimi konverzace o rozmanitosti, tělesnosti, přijetí, módě i vztazích.
Primárně pro iVysílání vznikla také druhá série pořadu Na záchodcích, kterou provází autorky podcastu Vyhonit ďábla. Série si kladla za cíl přístupně a otevřeně představit důležitá témata sexuální a vztahové výchovy.
Téma trans žactva na školách zase řešil jeden z dílů seriálu Ratolesti, který mapuje problémy současných dospívajících a možné přístupy rodičů k nim. Epizoda vyšla současně s průlomovým dokumentem od trans režisérstva Kateř Turečka. Krátký film Trošku se to pozmění sleduje mladou trans dívku Yuri a její maminku Lucii, která mimo jiné pořádá podpůrné skupiny pro trans lidi (pozn.: a aktivně se angažuje také u nás v organizaci Trans*parent). Dokument oproti mnohým pořadům zpracovávající téma trans osob zachycuje hlavně naději, radost, lásku a přijetí. Vedle televizní produkce bylo důležitým okamžikem i vkročení filmu Nikdo mě nemá rád do českých kin. Jedná se totiž o česko-slovensko-francouzskou produkci, která zaznamenává příběh vztahu s intersex osobou a společenské nepřijetí.
I ze zahraničí je co sledovat. Do historie trans žen v minulém století se ponořil Netflixový dokument Enigma, který sleduje dvě staré kamarádky, z nichž se jedna (April Ashley) stala tváří boje za trans práva a druhá (Amanda Lear) identitu trans ženy dodnes popírá. Dalším výjimečným letošním filmovým dílem je krátký film Dolls, který produkovala Lilly Wachowski, spolutvůrkyně Matrixu. Snímek je sci-fi thriller a jeho obsazení je složeno výhradně z trans lidí. V kontextu filmového průmyslu a tématu trans práv a viditelnosti je letos klíčový také otevřený dopis od lidí pracujících v britské kultuře, který apeloval na filmovou a televizní produkci, aby se i nadále zastávala trans, nebinárních a intersex lidí, jejichž pozice je kvůli konzervativním zákonům ohrožena. Více než čtyři sta podepsaných věří v sílu filmů jako média, jež může formovat otevřenější společnost.
Hudební tvorba jako vyjádření trans* zkušenosti
Pozornost médií vloni přitáhlo nové album Lorde, která hned v úvodních skladbách otevírá zkoumání vlastního genderu a proměnlivosti identity. Nejde přitom o žádný velký coming out, který by zaplnil bulvární titulky. Lorde se naopak rozhodla téma přinést bez nálepkování sebe sama. Připomíná tak, že vztah k genderu je hluboce individuální a že queer lidé nikomu nedluží jeho vysvětlování.
Z jiné pozice se k trans zkušenosti vztáhla hudebnice Sade. Písní věnovanou svému trans synovi otevřeně vyjádřila rodičovskou podporu a následně využila svou platformu k vytvoření hudební kompilace, jejíž výtěžek směřoval na organizace podporující trans lidi.
Třetí, intimnější přístup pak nabízí nové album Kea Tempesta. Umělec v něm reflektuje vlastní tranzici jako radostnou i náročnou cestu a zároveň se vztahuje ke svému minulému já. V postprodukci vzniká výjimečný dialog s mladší verzí sebe sama – prostřednictvím archivních nahrávek hlasu z doby před hormonální terapií.
V Česku se trans hudebníci a hudebnice dlouhodobě opírají především o spolupráci a vzájemné propojování. Příkladem je nová hudební kompilace trans vydavatelství She/her, které propojuje trans-femininní hudebnice a vytváří kolem nich podpůrnou síť. Dalším výrazným trans-feminním projektem je intermediální skupina Estrogun, jež spojuje trans DJs a stojí za organizací velkých tanečních párty. Vedle skupinových iniciativ se letos výrazně prosadily i jednotlivé kapely. Patří mezi ně česká Favorite Obssesion, která nejen vydala nové album, ale zároveň se podílela na hudbě k již zmiňovanému dokumentu Trošku se to pozmění.
Obrazy hrdosti, květin, minulosti i maskulinity
Výtvarné umění už desítky let díky performance a happeningům přebírají také roli prostorů pro setkávání a budování vztahů. Téma trans* identit se tak přirozeně objevovalo v umělecké tvorbě i uplynulý rok. Kvíření a reflexi většinového systému jsme tedy mohly*i vidět nejen v malých nezávislých prostorech, ale i například v Národní galerii v Praze. Velké retrospektivní výstavy se zde letos totiž dočkala fotografka Libuše Jarcovjáková, která mimo jiné dokumentovala životy queer lidí za minulého režimu. Fotila i v proslulém pražském T-clubu, který sloužil jako útočiště pro LGBTQ+ lidi, kteří svá pravá já na veřejnosti projevovat nemohly*i. Byl to nejen prostor odpočinku a seznamování, ale i dobových drag představení. Tvorbu Libuše Jarcovjákové můžete také znát z dokumentárního uměleckého filmu Ještě nejsem, kým chci být, který byl v srpnu 2025 také Českem navržený na nominaci na Oscara. O něco později přišla do Národní galerie i přehlídka letošních laureátek a laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde se umístila queer umělkyně a pedagožka Barbora Lungová, která ve svých posledních dílech zkoumá queer život skrz pestrobarevné květiny, které ve svých názvech nesou odkazy na genderovou a vztahovou rozmanitost. Zahradu zachycuje jako prostor setkávání se svým upřímným já. Recenzi na její dílo přinesl i nový queer magazín Qult.

Výstavy, které jsou zaměřené výhradně na LGBTQ+ témata se zatím objevují především v období měsíce hrdosti. Letos to bylo například množství výtvarného programu okolo největšího Prague Pride. Za zmínku stojí například výstava navazující na téma festivalu Kde domov můj?, která představila mnoho mladých různorodých umělců jako Tamaru Conde Crhovou, Jevgenij Fiks, Veroniku Karasovou, Samuela Kollárika, Kim Kony, Markétu Krtek, Ondřeje Kubeše, Barboru Lungovou a Štěpána Žůrka. V dílech zkoumaly*i, co pro ně znamená domov a jak hledat bezpečná útočiště, pokud jste součástí menšinových skupin. Paralelně bylo vystaveno i dílo Niny Hrevušové, která ve svém projektu Průkopnice identit představuje život a dílo zapomenuté trans umělkyně Toni Ebel. Program festivalu doplňovalo i mnoho výtvarných dílen včetně společného šití duhové vlajky zaštítěné galerií Artivist Lab. Akce odkazovala na kolektivní vznik původní vlajky, vyzývala k jejímu znovuvytvoření v původní délce přes 15 metrů a přinášela společnou tvorbu jako strategii setkávání se a vzdoru proti nenávisti.

Ve výtvarném světě bylo také velkým tématem zkoumání maskulinity a hledání její inkluzívní podoby. Jedním z podnětů byla výstava Crying at the Orgy v galerii Světová 1, která slouží jako komunitní prostor i bezpečné a přijímající zázemí pro queer lidi po celý rok. Výstava zkoumala tradiční maskulinitu a její možné alternativy. Na její galerijní podobu poté navázala i online výstava Pod maskou maskulinit na Artyčok.tv. Téma společenského vyjednávání o tom, co je to maskulinita a kdo ji může prožívat v neposlední řadě tématizuje i nově vydaná kniha Proměny maskulinit, kterou editovaly umělkyně Kateřina Olivová a Darina Alster. Spolu s mnohým trans, nebinárním a queer umělectvem ohledávají maskulinitu jako nástroj identity, společenské role, politické strategie i způsob vztahování.

Hraní divadla jako hraní si s genderem samotným
Na závěr roku jsme si mohly*i také užít premiéru představení Facka, která vznikla na podkresu reálného transfobního útoku. Vrací nás do dob, kdy si nebinární Maxime a její dědeček vyrazili*y ven. Na Maxime při odchodu ale začali pokřikovat cizí mladíci kvůli její ženské vizáži. Její dědeček se jí zastal, ale v následné potyčce přišel o život. Nová divadelní hra vypráví tento příběh, ale i jeho pokračování, kde rodina Maxime byla nespokojená se soudním procesem a nakonec se sama sešla s viníky a rozhodla se poznat i jejich příběh. S pomocí organizace InIustitia využili metody restorativní justice, která pomáhá lépe pokrýt individuální potřeby i najít odpuštění. Dejvické divadlo hru konzultovalo i s Maxime a na její roli sehnali*y trans herečku, která ji mohla věrněji reprezentovat.
Na české scéně se také dlouhodobě queer tématům věnují brněnská divadla jako HaDivadlo či Husa na provázku, které letos uvedly*i představení s názvem Z pohlavního života, jež se věnovalo tabuizované sexualitě a napsala ho i zrežírovala již zmíněná trans režisérka Daniela Špinar. Inspirativní projekty ale vznikají i v zahraničí. Za zmínku stojí například letošní moderní zpracování Shakespearova díla spolkem Trans What You Will Theatre nebo aktivity souboru Breaking the Binary Theatre.
Oceňovaná, ale stále často přehlížená kultura
Mnozí trans* lidé letos získali významná ocenění v oblastech, které trans* a nebinární tvůrce a tvůrkyně dlouhodobě spíše opomíjely a kde se oceňování dodnes často drží binárního dělení na muže a ženy. Patří mezi ně například trans komička Sam Nicoresti, intersex spisovatelka Jael van der Wouden, nebinární divadelní osobnost Cole Escola, nebinární filmové herectvo Bella Ramsey nebo česká trans modelka a miss Martina Sobková.
O řadě jmen, děl a událostí z tohoto výčtu jste možná letos slyšeli*y poprvé — a přesto jde stále jen o malý výsek širší a pestré kulturní scény. Mnoho queer umění zůstává nadále méně viditelné a trans, nebinární a intersex umělectvo často nemá stejné příležitosti jako jejich kolegové a kolegyně, případně se kvůli společenskému tlaku rozhoduje tvořit spíše mimo veřejný prostor.
Přesto trans* umění dlouhodobě vzniká, rozvíjí se a nachází si své publikum. V kulturním kontextu představuje důležitý prostředek komunikace, vzdělávání i citlivý záznam nekonformních životních zkušeností.
