Když se řekne travesti, většina z nás si nejspíš vybaví vesnickou zábavu, na které se cisgender lidé převlékají do oblečení určeného jinému genderu. Nejspíš by nás ani nenapadlo, že lidé, kteří se této činnosti věnují, mohou být sami trans* jen tím, že se převlékají do jiných kostýmů. Několik desítek tisíc kilometrů od České republiky ale tomu tak je.
„My transvestitky jsme osoby, jež svou identitu staví na tom, že zpochybňují pravidla, která udává dominantní kultura na základě našich genitálií. Společnost zkoumá genitálie travesti osob a na základě těchto zkoumání posuzuje identitu, schopnosti, společenské postavení, sexualitu a morálku každé z nich. Obecně se tělo s penisem považuje za maskulinní a tělo s vaginou za femininní. Travestismus narušuje tuto hegemonní binární logiku západních společenstev, která utlačuje ty, jenž a jež se vzpírají nadřazenosti kategorií muž a žena,“ píše ve své eseji Travestis: una identidad política (Transvestitky: politická identita) Argentinka Lohana Berkins.
Lohana Berkins (1965–2016). Autor: www.lavaca.org přes Wikimedia Commons.
Argentina je právě jednou ze zemí, kde žije nemalý počet transvestitek. Proč ale žijí převážně v Argentině a Latinské Americe celkově? Je to dáno tím, že travestismus je kulturně spjat s regionem, v kterém vznikl. Jak dále uvádí Berkins ve své eseji, teorie o transgender identitě pochází především ze severní Ameriky. Trans* lidé ve střední a jižní Americe si ovšem prošli jiným historickým vývojem.
Slovo transvestitka použil poprvé v roce 1910 německý sexuolog Magnus Hirschfeld, který takto popisoval případy lidí, které společnost považovala za muže, nicméně se převlékali do ženských šatů a chovali se v nich jako někdo jiný. Toto slovo ale nemá původ v němčině, nýbrž v latině, podobně jako další slova s předponou trans-, přičemž je odvozeno od slova vestire, které znamená „oblékat se“.
Proč se ale ujalo v jižní Americe slovo až z daleké Evropy, tím spíš země, kde se nehovoří ani španělsky, ani portugalsky? Přesné vysvětlení pro to nejspíš zatím neexistuje, nicméně není bez zajímavosti, že v letech 1919 až 1932 osciloval podíl německého migrantstva na obyvatelstvu Argentiny okolo pěti procent. S nástupem nacistického režimu v Německu nabídla nejen Argentina, ale i Brazílie a další latinskoamerické země azyl těm lidem, kteří s novou státní ideologií nesouhlasili a ze země uprchli.
Na druhou stranu, Latinská Amerika obecně nebyla a ani není pro transvestitky ráj na Zemi. Většina těchto osob si vydělávala a dodnes vydělává na živobytí v představeních nebo v sexbyznyse, který je v zemích Latinské Ameriky odsuzován stejně jako v Česku. Bezdomovectví také není u transvestitek žádnou vzácností. Nesmíme také zapomenout, že v Brazílii umírá násilnou smrtí největší počet trans osob na Zemi a ani v dalších zemích Latinské Ameriky není situace nikterak růžová.
Aktivistka Karina Urbina před Justičním palácem v Buenos Aires s transparenty „Jsme lidé“ a „Změnu pohlaví v Argentině a uznání zákonem; páni soudci nás popíráním našeho práva na identitu odsouvají na okraj“. Zdroj: New York Times, přes Wikimedia Commons.
Dějiny transvestitek v Latinské Americe ale nejsou jen dějinami násilí. Mezi latinskoamerickými transvestitkami najdeme básnířky, modelky, spisovatelky, podnikatelky a další profesionálky, stejně tak i aktivistky. I díky nim se podařilo v Argentině prosadit minulý rok zákon, který stanovuje kvóty na zastoupení transvestitek a transexuálních a transgender osob ve veřejném sektoru.
Možná nás teď napadne palčivá otázka, kterou chceme položit už od začátku článku: Jaký je tedy rozdíl mezi transvestitkami a transgender ženami či transgender lidmi obecně? Pravda je taková, že jde o záležitost preferencí v pojmenování, s přihlédnutím k tomu, jestli dotyčný člověk pociťuje tělesnou dysforii. V Latinské Americe se samozřejmě setkáme i s lidmi, kteří sami sebe označují jako transgender, případně i jako transsexuální. Nejspíš bychom mohli zjednodušeně říct, že transvestitky necítí potřebu mít vaginu nebo se zbavovat penisu a dalších primárních či sekundárních pohlavních znaků.
Bavíme-li se tedy o genderové identitě, nesmíme zapomenout, že se na ní podílí i kultura, v které žijeme. Neznamená to však, že by tím transgender identita ztrácela na své platnosti. Ostatně, v různých společnostech také najdeme různé představy o tom, jak má nebo nemá cisgender mužství či ženství vypadat.