Autor*ka: Raquel Ruiz
Ve Španělsku se v současné době projednává zákon o změně úředního pohlaví, ovšem naráží na odpor na zákonodárné úrovni. 10. března vyhlásila skupina sedmdesáti protestujících, včetně členek*ů Euforie, organizace sdružující příbuzné trans* lidí, a jejich trans* blízcí hladovku s cílem odblokovat návrh tohoto zákona. Trans*parent přináší přeložené výpovědi matky jednoho protestujícího a jedné účastnice hladovky (Noc s hladovkou I a II). Dne 18. března, poté, co vyšly oba blogové příspěvky, byl návrh zákona odblokován a projednává se na půdě Kongresu poslanců.
Dnes ráno odešel Kano, odešel můj maličký, odešel do umělecké školy, skoro stejně jako jindy, ale dnešek je jiný. Dnes odchází, aniž by se nasnídal, s batohem, v kterém má kromě maleb a sešitů flašku s pitím.
Dnes zírám dvě minuty na dveře, kterými odešel, a pere se ve mně strach o něj i respekt k němu.
Dnes, ve svých devatenácti letech, začíná hladovku spolu s desítkami osob z celého Španělska s cílem prosadit, aby celostátní zákon o změně úředního pohlaví znovu doputoval do kongresu. Vědom si toho, co činí, neboť již devatenáct let čeká, až ho stát uzná takového, jaký je. Je to tak, stát.
Protože ho celé jeho okolí minimálně sedm let uznává a respektuje, nejen rodina a přátelé, ale úplně všichni, tedy celá čtvrť, škola, lékařská zařízení… Před lety si změnil jméno i občanku, ačkoliv nám to strašně dlouho trvalo; nechtělo se nám muset souhlasit s předpokládanou psychopatologií, aby prošel tranzicí, a to jsme věděli*y, že v městě Burgos to je relativně jednoduché a rychlé. Nakonec jsme to vzdali*y a podřídili*y se; nemohl žít celý život bez dokladů.
„Neboj se, zlatíčko, až ti bude osmnáct, změníme to zatracené písmenko a budeš mít své emko.“
Nepočítali*y jsme s rigiditou stávajících zákonů ani s pomalým tempem nově předložené legislativy.
Ani s transfobií nové endokrinoložky, která nechápe, že to můj syn, ne někdo jiný, rozhoduje o svém těle a nechce hormony. Nechce některé z jejich vedlejších účinků, stejně tak se ani nechce dát sterilizovat.
A cena za jeho sebeurčení je drahá. Aby si mohl změnit označení pohlaví v dokladech, musí dva roky brát hormony.
Nejen, že jeho endokrinoložka popírá jeho identitu, jak může, když nám na prohlídce vypráví o „skutečných trans“ a dalších, kteří*ré podle ní neexistují.
Podle ní si člověk musí projít psychiatrickou diagnózou, naládovat se hormony, nechat se sterilizovat a zajít na chirurgii, přesně v tomto pořadí a nic nevynechat.
Existují trans osoby, které jsou s ní spokojené, protože jim nabízí cestu, kterou si vybraly. Jenže můj syn je zase exotem v „normě“, tentokrát mezi trans osobami.
Bez razítka této „odbornice“, která by mu dala potvrzení, nemá právo na chirurgii, kterou požaduje, ale větší průšvih je, že ani nemá právo si změnit to zatracené písmeno na občance. Vymýšlí se důvody, proč nebere hormony, a musí je vymýšlet právě jeho endokrinoložka, čemuž se sotva věnuje.
Vyběhali*y jsme si novou diagnostiku jak u blbých na dvorku, přišla nová pilulka a ne, nebyly to hormony…
Před několika dny nám u večeře řekl, že taky zvažoval, že by nakonec ty dva roky hormony bral, aby si mohl změnit ono písmenko. Krve by se ve mně nedořezal. Taky zvažoval, že, i kdyby to podstoupil, nezbavil by se stínu podezření, nevěřil by si, což je nesmysl, potom to zavrhl, zanedlouho zase zvažoval pro, zanedlouho zase zvažoval proti…
To není kurva fér!!!
A tak si jde, se zelenými vlasy a širokým úsměvem, zatímco se průběžně učí, protože ho čeká písemka z literatury.
A s batohem plným odhodlání
a flaškou s pitím.
Nevím, jestli to utiší hlad, nevím, jak dlouho bude trvat tato hladovka.
Dnes, ačkoliv mi okolnosti nedovolují ho podpořit v této iniciativě, myslím a modlím se za vás všechny, kteří*ré jste se rozhodly hladovku podstoupit. Vím, že se můj syn spoléhá na velkou rodinu spolubojovníků*ic, která se ničemu nepodřídí a která se nevzdá.
Sebeurčení!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
#HabraLeyTransZe španělského originálu Hoy, mi hijo de 19 años, inicia una huelga de hambre, y no es justo! přeložil*a Ivana Recmanová.