V roce 2021 vydala latinskoamerická organizace Potencia Intersex, která se zabývá hájením práv intersex lidí, sborník intersex autorstva z Latinské Ameriky s názvem Nosotrxs, intersex (v nakladatelství Rayo Ediciones, pod odpovědnou redaktorkou Macarenou Muru). Trans*parent s laskavým svolením této organizace zveřejňuje překlad několika textů do češtiny.
Upozornění: V textech se objevují odkazy na lékařské násilí a některé se výslovně zabývají pohlavním stykem.
Bouře a klid
Intersex aktivismus, do něhož jsem se v posledních letech zapojila, klade důraz na zviditelňování jedné historické a úmyslně opomíjené problematiky, kterou sama prožívám na vlastní kůži, vystavena otázkám bez odpovědí, které toužíme i se zdráháme slyšet, i dalším starostem a překážkám. Tedy i v tomto těle, v němž přemýšlím, prožívám, trápím se a vymýšlím texty, se stejně nejčastěji setkávám s dotazem: „Kdo jsou intersex lidé?“
Mám-li parafrázovat Paula B. Preciada (španělský filozof zabývající se queer teorií, pozn. překl.): Proč sejde na tom, kdo jsme? Hlavní nevýhodou politiky identit je požadavek na uniformitu intersex aktivistů, což zaznívá v hájení a domáhání se svých práv. Věc ohledně sexuálně-genderových identit se má totiž tak, že jsme zvyklx o nich hovořit podle toho, co vidíme. A onen nestravitelný a nepřijatelný rozdíl z pohledu společnosti, který se štěpí na tom, zdali se jedná o lékařského specialistu, nebo nás samotné, a jenž se ztrácí mezi traumatem a jizvami, spočívá v tom, že těla intersex osob byla skrývána a potlačována. V čem se liší, lišila a budou lišit naše intersex těla?
Je to důležité, to bezpochyby, ovšem ne pro všechny. Pro nás samotné je podstatné, že nám byl znemožňován přístup k tomuto poznání, a to ze strachu v očích druhých. Vy, endosex lidé, kteří jste si neprožili to, čím jsme si prošlx, už máte odpovědi na otázky ohledně fungování našich těl; vy, endosex lidé, kteří jste napsali lékařská pojednání, kteří jste nad našimi těly rokovali, napsali příběhy a přiživili mýty o našich tělech a pornografii na nich založenou; vy, endosex lidé, kteří už máte politicky korektní výraz, kteří už máte vědeckou pravdu a kteří jste vždy měli odpověď na otázku, kdo jsme, čím jsme, čím jsou a nejsou naše těla, chcete doopravdy vědět, kdo jsme? Proč vám sejde na tom, kdo jsme?
Intersex člověka, jako jsem já, nezajímají ontologie ukotvené v genetických teoriích, které vedou k segregaci. Ani nemá intersex člověk jako já zájem o to, aby se přepisovala inkluze v inkluzivním jazyce (a když píšu x ve slově nosotrxs, které ve španělštině znamená my, dělám to proto, že mám na mysli nás, ne vás). Intersex člověka, jako jsem já, spíše zajímá, co můžu dělat a čím můžu být, co mé tělo chce a dovede, tady a teď. Intersex člověk jako já má také zájem na tom, aby jinx dokázalx to, co jsme už dokázat nemohlx a ani už nebudeme moci. Intersex člověk jako já nemá až takový zájem o to, aby ho někdo opětovně utahoval v korzetu svých pravd pravdoucích. Dnes vede intersex člověka, jako jsem já, oprávněná touha po svobodě žít a být samx sebou. Prostě sebou.
A proto existuje ono nosotrxs, které označuje nás, intersex lidi. Protože když se všechnx spojíme, budeme schopnx zničit nálepky odezdikezdismu, binarismy-a-nebinarismy, světla-a-stíny, normální-a-nenormální, lidi-a-nelidi, dny-a-noci (a koneckonců i dnyanoci-a-věčnost).
Intersex lidé jako my se spojují, aby vytvořili ve svých snech a myšlenkách svět horizontu (koncept německého filozofa E. Husserla a amerického psychologa W. Jamese, který pojednává o vnímání vztahu jednotlivce k ostatním a byl v latinskoamerickém myšlení důležitý pro různá osvobozenecká hnutí, pozn. překl.). Nebylo právě pravděpodobné, že by se intersex lidé, jako jsme my, objevili v časoprostoru. Jsme pravděpodobnost, z níž se stala skutečnost potlačující jistotu hmotné i nejistotu kvantové fyziky. Mocnost útlaků převedenou na „skutečné pohlaví“. Jsme proměny, které máte před očima naživo. Jsme evoluce světa živého. Jsme život.
Tato neklidná a nejistá ontologie, klidná bouře na nekonečném plátně, je to jediné, na čem záleží.
Co si přeju pro chybějící (intersex) lid
Umělec Paul Klee jednou řekl:
„Není na světě uměleckého díla, které by nepřivolávalo dosud neexistující lid.“
Stejně tak není na světě povídek, které by nevyprávěly příběh dosud neexistujícího lidu. Takové povídky jsou nejen fikce, nýbrž i konkrétní přání, cesta od poiésis ke slovu.
Přede všemi akademickými tituly; přede vším aktivismem; přede všemi rodinnými, přátelskými i mileneckými vztahy, předtím, než mě ostatní definují jako toho, kdo jsem, stojí slovo. Možná stojí i před květinou – Hana znamená japonsky květina. Jsem spisovatelka z jednoho lidu, který tu stojí, přeje si spravedlnost, ale zároveň touží se radovat. Přeje si nebýt tím, čím jsme dosud bylx, a být tím, co nám bylo dosud zapovězeno. Slovem, výtvorem, jímž i s nímž jsem vyslovila vlastní přání a nacházím odvahu říct věci, jichž jsem se dříve bála.
Nechci vlažné slovo ani nezdravou pozornost. Chci blesk. Chci ticho, které ho následuje. Chci hrom, kterému předchází. Chci hlas, který se chvěje nedočkavostí. Chci vztyčenou pěst. Chci volné místo rezervované pro toto tělo v prostoru.
Chci svými slovy zapálit oheň v srdcích chybějícího lidu. Svého lidu, jehož srdce dosud vězí v uličkách s jednorázovým povlečením a nemocničním osvětlením na veřejných pediatrických klinikách, například těch v Mexiku z 80. let minulého století, kdy jsem se narodila a kdy mě zmrzačili.
Chci, aby slyšeli pravdu o našem příběhu. Chci, aby všude zazníval hněv jizev, které na nás zanechali. Těch, které jsou vidět a cítit.
Chci, aby se oni, ti, kteří chybějícímu lidu sebrali hodnotu a přinesli trauma, přestali k nám stavět nadřazeně, zneužívat své blahosklonnosti a přesvědčovat nás o své pravdě. Chci, aby se nedotýkali dětí svými skalpely, svými dilatátory ani svými hormony. Aby se přestali navzájem podporovat ve zločinech a přidali se k boji za svět, v němž bude pestrost těl oslavována, nikoliv patologizována.
Chci dosáhnout spravedlnosti a uchovat vzpomínky. Chci, aby dívka jménem Hana, ne ta, kterou jsem já, nýbrž ta, kterou jsem za jiných okolností mohla být, možná roku 2055, 2081 nebo v roce 2116, měla život plný možností netknutých svým tělem. Aby neměla život vyměřený falometrií ani omezujícími představami o „mužském fungování“, „schopnosti donosit plod“, „močení vestoje“ ani o tom, jak „všechny holčičky vypadají“. Chci spravedlnost proměněnou ve svobodu.
Autorka: Hana Aoi
Hana je spisovatelka, následnice srdce Ursuly Le Guin. Je také aktivistkou a výzkumnicí na poli intersexuality. Žije v chaosu zvaném Ciudad de México, na němž miluje (a nenávidí, protože to tak chodí) jeho deštivá letní odpoledne. Má ráda flanelové košile, hovory u kávy, sci-fi příběhy a čokoládovo-mátovou zmrzlinu.
Pacientka 594
Hitch a Hellboy
v telce
nekonečná smyčka
z infuze mám modřiny
na ruce, z tekutin popáleniny
v loketní jamce
čtu si časák pro mládež, polykám
želé krvavé barvy
má drahá mi překapává
kafe z automatu
nechci nočník
zvládnu to sama, řekla jsem
na trpělivosti
obzvlášť záleží, sdělila sestra
Autorka: Adiós al Futuro
Adiós al Futuro je intersex aktivistka a umělkyně. Žije v mexickém městě Guadalajaras, kde vytváří veškerá multimediální díla v rámci projektu Proyecto Intersexual. Také pracuje jako osvětlovačka v cirkuse a VJka, cvičí tai-či a studuje tradiční hudbu mexického regionu Sotavento.
Erotintersex
Lízej mi rány
můj pochroumaný organismus
rozměr mých jizev
chtějí to: nepřestávej
užij si mě takovou, jaká jsem
nepravidelnou a zmrzačenou
libuj si
ve strachu z toho, že mi ublížíš
ochutnej mé dětské bradavky
donuť mě zapomenout
na chladné a ostré čepele
má organisma
kdysi pověst a přízrak
se teď třese
pod dotekem tvých rukou
dýchá
mizí jako krev
štěrbinami mrtvého masa
Autorka: Macarena Muru
Macarena je studentka filozofické fakulty a intersex aktivistka. Žije v argentinské Córdobě v domě s dvoučlenným kamarádstvem a dvěma tvorečky rodu kočka domácí. Ve volném čase si čte, píše nebo tvoří koláže. Učí se starat o své rostlinky: v současné době netuší, jak dobře se jim vede, ale snaží se o to.
Úvodní ilustrace: Max Vega (Instagram: @girasoles.creativestudio)
Ze španělského originálu přeložil*a Iv*ana Recmanová.