Návod pro lékaře, jak neztrapnit svého trans* pacienta

Každý člověk, který si v nějaký moment ve svém životě uvědomil, že je trans a že s tím chce něco z medicinského hlediska dělat, zná tyhle chvilky. Jsou to chvilky, kdy se chcete zahrabat do země a být pro vaše bezprostřední okolí neviditelní. Chvilky, kdy se z vás jakožto člověka stane ponížený objekt a freakshow pro všechny přítomné.

Děje se to asi takhle: ráno normálně vstanete, dáte si kafe a třeba cigárko se spolubydlícím, pokecáte o zkouškovým a o státnicích, přečtete si nějaký text na esej, na kterým teď makáte do školy, a pak se vydáte na 10:30 na endokrinologický vyšetření. Mělo by to zabrat asi tak půl hoďky, jste totiž objednaní na čas. Jedna osmačtyřicetina vašeho dne, nic zásadního. 

Dorazíte, sednete si do čekárny a zjistíte, že nemáte klíče. Tak voláte spolubydlícímu: “Čau Kubo, tady Honza… prosimtě, zapomněl jsem si klíče, budeš dneska doma?” Jakub naštěstí bude doma, takže v pohodě, sednete si a čekáte dál. A pak to přijde. “Paní Nováková, tak pojďte.” Nikdo se nezvedá. Čekáte, že se třeba opraví, protože tenhle omyl fakt nechcete mít na triku. Nic. “Paní Nováková, tak pojďte.” Myslí mě? Mě, Honzu s hlubokym hlasem a čerstvě oholenym porostem na tváři?

V ten moment můžete udělat dvě věci. Buď dělat, jako že nic, a prostě odejít, čímž se připravíte o potřebnou lékařskou péči. A nebo se zvednete a jako “paní Nováková”, která je ve skutečnosti chlupatej chlap, kterýmu už rok v žilách proudí testosteron, za pobavení celé čekárny vstoupíte do dvěří ordinace.

Přesně tohle se mi stalo dneska ráno. Rozhodl jsem se, že se zvednu a na “paní Novákovou” zareaguju, přestože jsem po vstupu do čekárny sestřičku informoval o tom, že mám nově změněné jméno v občance a že jsem se objednal jakožto Jan Novák. Ok, několik trapných chvil ale dospělej člověk přece přežije, ne? Rozhodně, staly se mi horší věci než minuta trapnosti v čekárně s lidmi, které pravděpodobně už nikdy v životě neuvidím. 

Tahle trapná minuta, dvě, ale ilustruje několik zásadních věcí, které se podílejí na tom, že trans lidi jsou nesebevědomí, často nemají mnoho přátel, práci hledají s problémy a leckdy se uchylují k tragickému rozhodnutí ukončit svůj život.

Zaprvé, lékařská péče naprosto zásadně absentuje prvky lidskosti a i lékaři, které bychom v ČR zařadili mezi ty lepší, jako právě moje endokrinoložka z dnešního rána, nejsou ochotni uznat, že je potřeba zlepšení. Když jsem se po vstupu do ordinace ohradil, že pod tímto jménem mě nemusí lékařka vyvolávat, že jsem objednaný na jméno Jan Novák, že jsem to říkal sestřičce a dával jsem jí novou občanku ke staré kartičce pojišťovny, na které jsem si jméno ještě nestihl změnit (a tak obsahuje jméno ženské), bylo mi řečeno doslova následující: “Nemáte napsané na čele, jak se jmenujete, tak jak já to mám vědět? Chtělo by to z vaší strany trochu tolerance.” Na to jsem odpověděl, že tolerance je potřeba z obou stran, přičemž mi lékařka odpověděla, že si myslí, že tolerantní je dost a že jinak by mě vůbec nepřijímala. Chtěla tím snad říct, že mám být rád, že je mi poskytnuta péče, na kterou mám ze zákona nárok a na kterou složila Hippokratovu přísahu? Rád bych žil v zemi, ve které je lékařská péče nejen dostupná, ale také důstojná. Lékaři, pojďme se na tom prosím podílet společně a poslouchejte své trans pacienty, když vám dávají zpětnou vazbu.

Druhý problém, který situace z dnešního rána ilustruje, je něco, čemu se říká symbolické násilí. Jsou to malé nepříjemné situace, z nichž každá trvá třeba jen pár minut, ale kterých je tolik, že se z nich pak prostě zblázníte. Když nemáte v dokladech správné jméno a pohlaví, což je v ČR dnes pro trans lidi stále zásadní problém (více zde), s takovými situacemi jako já dnes ráno se prostě setkáváte každý týden třeba několikrát. U lékaře, na poště, když podepisujete dohodu o provedení práce, když se legitimujete ve vlaku, když si jdete pro půjčku do banky, když jdete k volbám… prostě všude, dokola a pořád. Takové symbolické násilí, nad kterým mávnete rukou, když se stane jednou, vás ve vysoké frekvenci pak vede k přesvědčení, že je s vámi něco špatně. A když jste přesvědčeni, že je s vámi něco špatně, i když to třeba racionálně nedává smysl (protože původ problému je prostě jenom v tom, že máte v dokladech jiné jméno a pohlaví, než je to vaše), tak se leckdy uchýlíte k tomu, že to prostě skončíte. A tak se trans lidi významně podílí na statistikách sebevražd v ČR.

Tak co s tím? Tenhle blog věnuji všem lékařům, protože věřím, že každý lékař je posel veřejné služby a tu profesi vykonává, protože chce pomáhat lidem. Pokud se tedy chcete podílet na zlepšení, můžete začít třeba tím, že kromě poskytování ze zákona nárokové zdravotní péče vystoupíte ze své komfortní zóny a uděláte dvě věci: 1) ujistíte se, že jak na trans člověka do čekárny voláte, tak si opravdu přeje být oslovován a 2) požádáte poskytovatele vašich IT systémů, ať vám do systému přidá kromě kolonky “úřední jméno” také kolonku “preferované jméno” nebo třeba “přezdívka”. Malý krok pro lékaře, velký krok pro trans lidi.

Pokud jste lékař, který toto čte, předem díky. Vrátí se vám to jen v dobrém a věřte mi, že i v počtu pacientů, kteří za vámi budou docházet.