Dodo ještě nebylo osmnáct let, přesto už zvládlo tolik věcí, že by mu je leckterý dospělý mohl závidět. Ilustruje články pro ATYP magazín, je členem Poradního orgánu pro monitoring práv osob se zdravotním postižením při Kanceláři veřejného ochránce práv, vystoupilo jako řečník na 1. autistické konferenci a ještě vysílá rozhovory na Instagramu. Proč se rozhodlo mluvit o svém autismu, co si myslí o středním rodě a jestli se nebojí hacknutí? To se dočtete v našem rozhovoru.
Jak jsi se dostalo do Poradního orgánu pro monitoring práv osob se zdravotním postižením při Kanceláři veřejného ochránce práv?
Pokud si pamatuji dobře, dostalo jsem se tam přes ATYP (časopis psaný lidmi na autistickém spektru a dalšími neurodivergentními jedinci, pozn. red.). Někdo z ATYPu mě Kanceláři veřejného ochránce práv doporučil a oni se mě zeptali, jestli bych mělo zájem o spolupráci. Souhlasilo jsem s tím, každopádně bych se tam samo od sebe nejspíš nepřihlásilo. Vtipné je, že se mne na to lidé často ptají, ačkoli já osobně to nepokládám za nejdůležitější aktivitu ve své osvětě o autismu.
Jak jsi se vlastně dozvědělo o svém autismu? Proč jsi se rozhodlo o něm dělat osvětu a co na ni lidé říkají?
Odmala jsem bylo jiné. Bylo jsem nadané, mělo vyšší inteligenci, ale bálo se třeba hlasitých zvuků a občas mělo neobvyklé reakce. Také jsem si například raději hrálo samo než s ostatními dětmi. Nikdo to ovšem za autismus nepovažoval krom jedné ženy, která tuhle myšlenku vyslovila v mých čtyřech letech, což jsem se ale dozvědělo až zpětně od tety.
Už ve školce mě posílali k psychologům, aby zjistili, co se mnou je, ale akorát mi tam naměřili vysoké IQ. Ve dvanácti letech u mě nastoupily silné panické ataky, což už se řešilo s psychiatričkou. Ta mi v mých 14 letech diagnostikovala Aspergerův syndrom.
K osvětě jsem se nicméně dostalo díky zkušenosti z dětství: Moje máma měla v družině autistického chlapečka a bylo to na něm vidět víc než na mně. Tak mne toto „postižení“ začalo zajímat a říkalo jsem si, co za tajemnou poruchu ten autismus je. Začalo jsem si o tom číst a získalo z toho pocit, že všichni autisté mají mentální retardaci, neumějí se chovat, nevnímají sebe ani okolí nebo ho vnímají úplně jinak a nedovedou komunikovat.
V sedmé třídě jsem narazilo na článek od Zrzavé holky (autistická blogerka nominovaná na Magnesiu literu, pozn. red.) a vyrazilo mi dech, že něco takového dokáže autista napsat a že jsem o tom mělo takové zkreslené představy. Začalo jsem ten blog hltat a pak jsem samo zjistilo, že mám autismus taky. Jsem Zrzavé holce vděčné za to, že mi otevřela oči.
Když jsem dostalo diagnózu, řeklo jsem si, že když se člověk dříve zajímal o autismus, našel na internetu málo věcí, jak na tom musí být člověk, který se o něj vůbec nezajímá? Přišlo mi logické dělat osvětu, aby lidé věděli, že i takto může vypadat člověk na autistickém spektru.
Občas mi přichází děkovné zprávy, že jsem někomu pomohlo a že si díky mně něco uvědomil. Často se mě ptají na radu, protože si myslí, že jsou na spektru, nebo potřebují s něčím pomoci, a v těchto chvílích si uvědomuji, že má ta osvěta smysl. Že to opravdu dělám pro lidi. Že jim to pomáhá, je pro mě nejlepší odměna.
Říkalo jsi, že poradní orgán pro tebe není nejdůležitější aktivita v rámci osvěty. Která aktivita je pro tebe tedy z hlediska osvěty nejdůležitější?
Hodně online médií se zaměřuje na lidi, kteří už mají tuto diagnózu, tedy i nějaký přehled o autismu. Chybí tam ale zaměření na širokou veřejnost. Na svém Instagramu publikuji nejen komiksy a stripy ze života autisty a další věci, přičemž mým cílem je právě informovat veřejnost o tom, co to autismus je. Na spoustu autistických blogů chodí lidé, kteří s tím sami mají nějakou zkušenost, ale osvětu právě nejvíc potřebují ti, kteří o autismu ještě tolik informací nemají.
Ty se zároveň pomyslně identifikuješ jako „člověk*“. V čem to spočívá?
To je jen takové moje pracovní označení, jinak by se to dalo popsat jako „trans druh“ či „trans bytost“. Je to bytost, která se necítí jako stoprocentní člověk. V rámci kyborgismu (uměleckém směru, jehož cílem je spojit člověka a technologie za účelem rozšíření smyslového vnímání, pozn. red.) si lidé na tělo či těla dávají nové smyslové orgány, aby např. cítili radioaktivitu nebo počasí.
Mám známého Neila Harbissona, který má v hlavě anténu, pomocí níž detekuje barvy, jelikož je kompletně barvoslepý a vidí svět v odstínech šedé. Svoji anténou dokáže ale barvy slyšet a to i infračervenou a ultrafialovou, čili barvy pro běžného člověka neviditelné. Můj další známý, Manel De Aguas, má ploutve, kterými vnímá počasí. Když si člověk takhle přidá k tělu technologie, řekne si: „Ale vždyť já se teď najednou od lidí liším.“
Já jsem se nikdy necítilo jako člověk. Považuji se za vědomí, které je v tomto těle. Necítím se ani jako žena, ale ani jako člověk. Jsem prostě Dodo. To je i důvod, proč o sobě mluvím ve středním rodě. Podle některých je ten střední rod dehumanizující. Mně to tak nepřijde, protože se také říká “ta kniha” nebo “ten mobil”, což ale nejsou živé věci. (A i kdyby dehumanizující byl, mně osobně to může být jedno. ;)) Ale myslím si, že tu máme krásný rod pro nebinární lidi a mohla by se mu očistit pověst. Jinak ve veřejném životě mluvím v rodě ženském, jelikož lidé na střední rod nejsou tolik zvyklí a mně ženský rod zas tolik nevadí. Střední rod je spíše takový můj ventil, vím, že jím mohu mluvit tam, kde to lidé pochopí a to mi stačí. 🙂
Jak se vlastně stane člověk kyborgem?
Ještě bych chtělo dodat, že jako člověk* nebo transdruhový člověk nemusíte být nutně kyborg. Někdo se může cítit zčásti jako zvíře nebo jako elf. Nevidím v tom problém. Podle některých je to něco patologického nebo druh eskapismu, což v určitých případech asi platit může, ale u mě to tak není. Pro mě jde o vyjádření identity. Není to nic, na co by se lidé měli dívat skrz prsty, pokud ta bytost nikomu neubližuje. Člověk se může stát třeba biologickým kyborgem. Tento koncept je popsán v textu Cyborgs and Space z roku 1960. Takový kyborg v sobě propojuje organické a technologické já, například člověk s robotickými orgány. Od doby, co vyšel Donně Haraway Manifest kyborgů (z roku 1985), se slovo “kyborg” používá i v metaforickém smyslu. Ten text je důležitý v tom, že uznává i ty kyborgy, kteří ještě biologickými kyborgy nejsou. Patří sem lidé jako třeba já, kteří nosí nějakou podomácku vyrobenou elektronickou pomůcku.
Díky tomu vnímám radiaci a můj mozek tuto informaci zpracovává i do snů. Dokonce tu radiaci cítím v noci před spaním, když si ten orgán na noc odeberu, nebo se mi o ní zdají sny. Přijde mi to vtipné a fascinující zároveň, jak rychle se mozek dokáže adaptovat na nový vstup. Neil Harbisson pociťuje něco podobného, navíc ze začátku ani tu anténu do sebe zabudovanou neměl a používal ji externě.
Nicméně za kyborgy bychom se mohli považovat klidně skoro my všichni, protože nějakým způsobem je náš život propojen s technologiemi. Naše společnost je vlastně taková kyborgická. Někdo považuje za kyborga i člověka, který má endoprotézu, plomby nebo kardiostimulátor, ale takový člověk nemusí být kyborgista. Kyborgista je totiž stoupenec myšlenky kyborgismu.
Je vůbec bezpečné si do těla vpravit elektroniku? Nemáme se bát hacknutí?
To je velmi dobrá otázka. Nemám na to jednoznačnou odpověď, tak budu mluvit ze svého pohledu:
Hacknutí se nebojím, protože zatím si nechci propojovat moze s technologiemi. Navíc je mnohem těžší získat data z NFC čipů, které si lidé vpichují do těla, než z platební karty. Na druhou stranu se už stalo, že byl třeba právě Neil Harbisson takhle nahackován, když mu nějaký novinář či novinářka poslal*a do hlavy obrázek. Časem se to ale bude muset řešit. Zatím se tím nezabývám, protože nejsem konzumní kyborgista a spíš to u sebe beru jako takovou avantgardu. Až se z kyborgismu stane konzum, ztratí to podle mě své kouzlo a možnost sebepoznání. Až si bude možné smysly koupit, nebude to pro mě už mít takovou hodnotu, jakou to má teď.
Ve škole jsme měli nedávno rozhovor s ředitelem Avastu a ten říkal, že se mu nelíbí, že by měl například Neuralink (společnost Elona Muska, která se věnuje propojování lidí a strojů, pozn. red.) dávat něco lidem do mozku. Ten tomu jistě rozumí víc. Ale bohužel jako laik o tom nemůžu říct víc, jelikož implantáty, u kterých se opravdu hackování budeme muset obávat, buď ještě nejsou na světě, nebo jsou zatím v plenkách. Věřím ale, že se časem zlepší i bezpečnost a že se vyvine nějaký nový způsob zabezpečení. Někteří lidé se domnívají, že když budeme mít kyborgány (takhle říkáme novým kyborgickým rozšíření), bude snadnější nás ovládat. Jenomže ono je snadné ovládat lidi už teď, třeba když je někdo charismatický manipulátor, když nastane davová psychóza a podobně.
Řeklo bys nám něco o svém školním projektu o parafiliích?
On to nebyl školní projekt jenom o parafiliích, ale o celé sexualitě. Jmenovalo se to Barvy duhy: viditelné i neviditelné.
Chodím na Střední ScioŠkolu. Tam máme projektové předměty, které nazýváme ateliéry. Jednou za šest týdnů si vybereme, jaké ateliéry na to období chceme. Na ty ateliéry pak chodíme stejně jako na běžné předměty typu čeština, matematika a podobně. Může to být jakékoliv téma, které si studenti zvolí, takže v současnosti probíhají ve škole čtyři paralelní ateliéry, z nichž například jeden je o Černobylu. V prosinci uspěl můj návrh na téma o LGBT+ komunitě a sexuálních preferencích a vyklubalo se z toho strašně příjemné prostředí, kde jsme si povídali.
Předtím jsem si říkalo: „Proč to ti LGBT+ lidé tak řeší, když už má veřejnost o nich povědomí?“ Jenomže jsem zjistilo, že je to opravdu těžké a ne každá rodina je tak přijímající. V tom ateliéru jsem si i vyslechlo pár smutných příběhů.
Ale abych vysvětlilo, proč jsem bylo přesvědčeno, že LGBT+ lidé to nemají až tak těžké: Lidé žijící s parafilií (sexuální preferencí odlišnou od normálu, pozn. red.) mají problém sebe sami přijmout a nikdo jim nedokáže říct, co je vlastně s nimi „špatně“. Cítí něco, čemu nerozumí nejen oni, ale pravděpodobně ani nikdo kolem nich. Existuje k nim velmi málo literatury, takže si parafilici připadají osaměle. A nejen to, když se náhodou v médiích objeví nějaký článek třeba o člověku, co se zamiloval do svého lustru, lidé se mu pouze vysmějí. Lidé s neobvyklými sexuálními preferencemi jsou stále brání jako „ti druzí“, které nikdo nemá ve svém okolí. Ale tak to není.
Podobně to mají pedofilové, ale je to jen moje domněnka, jelikož pedofil nejsem. Ti se musejí potýkat s obrovským stigmatem. Je to ale zvláštní, jelikož většina pedofilů nikdy nespáchá trestný čin. Vyrůstají jako každý z nás a v pubertě si uvědomí, že se jim líbí malé děti. Musí to být strašné.
Zároveň chci říct, že neschvaluju násilí na dětech. Je to hrozné, ale pedofilie je akorát vrozená variace, nikoliv nutně násilnost. Pokud ovšem pedofil své nutkání nezvládá a hrozí, že by nějakému dítěti ublížil, má se k jeho orientaci přistupovat jako k duševnímu onemocnění. Na druhou stranu to neznamená, že bychom ho za jeho stav měli odsuzovat. Nikdo nemá rád rakovinu, ale přeci taky nebudeme nesnášet lidi za to, že rakovinu mají.
Tím myslím, ano, znásilnění dítěte je odporný čin, ale ten člověk to udělal proto, že je především násilník, ne, že je především pedofil. Stejně tak, jako když muž znásilní ženu, tak je to hlavně proto, že je násilník, ne proto, že je heterosexuál. Musíme takovým pedofilům připravit lepší poradenskou strukturu, aby měli možnost se vyzpovídat a léčit. Domnívám se, že pokud se člověk potýká s něčím takovým, stydí se to říct i odborníkovi. Tím spíš pak bude u něj narůstat stres a ublíží sobě nebo někomu dalšímu, podle mého názoru.
Měli bychom se proto víc bavit o „úchylkách“, jak těch konsenzuálních, u kterých můžete získat validní souhlas od druhé strany, i těch nekonsenzuálních. Do těch konsenzuálních počítám i různé „objektofilie“, protože pokud má někdo fetiš na lustr, tak lustr nemusí vyjádřit souhlas, jelikož se jedná pouze o věc. Lidé s nekonsenzuální parafilií by pak měli mít k dispozici odbornou pomoc i léčbu, u těch ostatních bychom měli jejich sexuální preference normalizovat. Parafilie totiž nejsou jen extrémní věci typu pedofilie, zoofilie, nekrofilie apod. Může to být fixace na nějaký objekt nebo událost. To neznamená, že pedofilové atd. by byli špatní lidé, avšak parafilie jsou různorodé a patří tam věci, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisejí.
Abych vám to ještě více přiblížilo. Představte si, že se vám v pubertě začne líbit člověk stejného pohlaví. I tak jste pravděpodobně že začátku zmatení a možná frustrovaní, ačkoli máte kolem sebe už vytvořené povědomí a velkou přijímající komunitu. A teď si představte, že vás třeba sexuálně přitahují pouze lidi s amputovanými končetinami. Ano, i to je parafilie. Pravděpodobně to nebudete chápat, nebudete vědět, co je s vámi špatně, proč tomu tak je. Žádná komunita, žádné poradenství. Pouze výsměch od lidí na internetu.
Bavíš se o LGBT+ problematice se svými vrstevníky? Jak to vnímají?
Ve škole jsem mělo přednášku o své cestě za sebepřijetím právě v ohledu sexuálním a romantickém a na konci byli spolužáci dojatí. Byla tam příjemná a bezpečná atmosféra pro nás pro všechny. U nás na ateliérech je běžně v místnosti do dvaceti lidí a nás tam bylo patnáct. Měli jsme tam „open-minded“ průvodkyni, což je náš výraz pro učitele nebo lektory, která nás tématem provázela. Řešili jsme tam i složité příběhy lidí z LGBT+ komunity a navzájem jsme se tam podporovali. Je to jeden z nejsilnějších ateliérů, které jsem zažilo.
Co si vlastně myslíš o sporu parafilie versus (zbytek) LGBT+? Někteří lidé říkají, že parafilici a fetišisté do LGBT+ komunity nepatří, jiní ale, že ano.
Když se řekne „úchylka“, většina lidí si představí násilníka, což je problém. Existují samozřejmě násilní lidé, ale ti jsou klidně i mezi klasickými heterosexuály (bez parafilie). To je otázka morálky každého člověka. Pokud má někdo choutky, které nejde realizovat konsenzuálně, mělo by se mu dostat odborné pomoci.
Je zajímavé, že se ty dvě věci prolínají, to znamená, že člověk může být zároveň heterosexuál a zároveň mít parafilii. Nebo může být homosexuálem. Zároveň může být pro někoho těžké oddělit svou sexuální orientaci od svých preferencí, takže to jsou spojené nádoby, které tvoří identitu toho člověka. Je pravda, že LGBT zahrnuje především identity sexuální orientace, ale když je mezi nimi i ta genderová, měly by se tam zahrnout i jiné sexuální preference, které nikomu neubližují, a těm, co ano, by se měla dostat důstojná pomoc. A zároveň se ptám: Proč se lidé, kteří to mají trošičku jinak, mají obhajovat? Když někoho zabije bisexuál, tak to také neznamená, že všichni bisexuálové jsou špatní. Jenomže když řekneme, že nějaký člověk s nějakou úchylkou někoho zabil, tak si automaticky myslíme, že všichni lidé s tou úchylkou jsou špatní.
Hodně kreslíš a zároveň dodáváš ilustrace ATYP magazínu. Na jakých výtvarných projektech teď pracuješ a jaké máš výtvarné ambice do budoucna?
V budoucnu bych se spíš chtělo věnovat přírodním vědám a chtělo bych studovat mikrobiologii, nozologii (vědu, která se zabývá nemocemi) až s přesahem do epidemiologie. Kreslení beru jako koníček a výrazové médium, kterým manifestuju své pocity. Třeba předávám osvětu o autismu.
Teď začínám na svém Instagramu @dodoismus369 se sérií streamů, při kterém si každých čtrnáct dní zvu na rozhovor nějakého člověka, který je něčím odlišný nebo má zajímavý příběh. Zatím tam mám jenom lidi na (autistickém) spektru, ale časem tam přidám i jiné. Setkalo se to celkem s úspěchem.
Vydávám také stripy o autismu, kde vysvětluju, proč lidé na spektru autismu chápou svět okolo sebe jinak, jaké jsou moje životní zkušenosti, a ještě se věnuji kyborgismu. V současnosti spolupracuju s Paralelní polis, kde děláme sérii přednášek nejen o kyborgismu, ale také zabrušujeme do vztahu člověka a technologií obecně. Bereme to nejen z uměleckého, ale i filozofického a praktického hlediska. Ještě budu pravděpodobně spolupracovat s dalšími festivaly, ale zatím si podrobnosti nechám pro sebe. Uvidíme až po pandemii koronaviru, ta to teď všechno zkomplikovala.
Zatím se pokládám za aktivistu, ale chtělo bych se věnovat něčemu… Jak to říct… Dokud jsem mladé a nemůžu dělat některé věci (například vynalézt lék na nějakou nemoc), chci dělat svět lepším pomocí slova. Až budu starší a zkušenější, budu svět dělat lepší pomocí činů.
Je ještě něco, co bys rádo dodalo?
Rádo bych ještě dodalo takovou message, že pokud člověk na sobě objeví, že jeho sexualita má nějaké méně obvyklé prvky, třeba neživé věci, či lidé jen za určitých neobvyklých podmínek, snažte se to v sobě akceptovat co nejdříve a neskrývejte to před sebou – nepomůže to. A pokud budete mít pocit, že už to nezvládáte či že máte nezvladatelnou nekonsenzuální parafilii, tak se obraťte na odbornou pomoc. Nestyďte se, ale nenechte je s vámi zacházet jako s kusem hadru za něco, co nemůžete.
A to samozřejmě platí i obecně. Žijeme v krásné době, na které je krásné to, že stojíme u zrodu respektu pro všechny. Nikdo by neměl odsuzovat druhého člověka za to, kdo či co jej sexuálně přitahuje, jestli má nějakou psychiatrickou diagnózu, jakou barvu pleti má, co má mezi nohama, nebo klidně jestli mu z hlavy trčí anténa nebo má ploutve. Však je to úplně jedno.
Dokud se všichni respektujeme, je jedno, jak vypadají naše tělesné schránky. Jsme tu jen na chvíli. Co bude s naším vědomí potom, se úplně neví, ale naše těla se rozloží a zbyde z nich jen prach. Každé tělo čeká podobný osud, proč by nás tedy mělo zajímat, jak vypadají teď? Naše tělo je jako socha, kterou bychom si měli tesat tak, jak my sami chceme. Není nic lepšího, než být sami sebou a přijímat a milovat ostatní za to, jací jsou!
Budoucnost patří diverzitě!
Rozhovor vedl*a Ivana Recmanová