Jája Staněk
Detranzice je už dlouho používána konzervativními hnutími jako argumentační faul, který cílí na omezování práv a ubírání legitimity trans osobám. Nikdy však není tak jednoduchá, jak bývá vykreslována médii. Jejich případů je v jednotkách procent a v drtivé většině případů bývá důvodem pro detranzici stigmatizace, nepřijetí okolím a náročnost žít autentický život jako trans člověk v současném politickém klimatu. Detranzici není věnovaná taková pozornost a citlivost, jaké si téma zaslouží a konverzace kolem ní se nesoustředí na jednotlivce. Statistiky a stereotypy pak redukují komplexní rozhodnutí na karikaturu, která zabraňuje společnosti ji plně pochopit. Lidé procházející detranzicí přitom potřebují stejnou zdravotní péči jako každý jiný a velká část z nich nevnímá začátek své medicínské tranzice jako chybu.
Detranzice se v debatách často objevuje hned po zmínce o tranzici. Spolu s lítostí je považována za pádný argument pro omezování práv trans osob a jejich přístupu ke zdravotní péči. Diskuzím o detranzici se mnohdy vyhýbá i jinak progresivní odbornictvo, protože téma vyvolává morální paniku a je zneužívané antigenderovým hnutím. Pro ně slouží detrans lidé jako důkaz toho, že tranzici si lze rozmyslet, že se může stát omyl, kdy odbornictvo mylně poskytne péči někomu, kdo ji „legitimně“ nepotřebuje. Pro samotné lidi procházející detranzicí je potom náročné ve společnosti obhájit, proč proces tranzice přerušují nebo proč si přejí některé změny vrátit. Společnost je může obviňovat z toho, že se neznají tak dobře, jak si mysleli, nebo že podlehli tomu, co konzervativní veřejné osobnosti jako J.K. Rowling označují za „genderovou propagandu“. Statistiky sice zdaleka nepostihují všechny složité a rozmanité důvody detranzice, ukazují však, že takových lidí je jen zanedbatelné množství.
Přesto je důležité na osoby procházející detranzicí nezapomínat a neignorovat jejich životní zkušenosti. Detrans lidé potřebují být zahrnováni v advokacii za LGBTQ+ práva a nesmí na jejich potřeby zapomínat ani zdravotnictví. V mnoha případech, kdy se osoby procházející detranzicí necítí přijatí queer lidmi pak často často vedou vnitřní boj o své místo ve společnosti a v touze zapadnout se sami*y stávají mluvčími postojů, které queer lidi mohou ohrožovat.
Ztraceno ve statistikách
Kdo je považován za člověka, který prošel detranzicí? Může to znít jako jednoduchá otázka, ale jde o široké spektrum, do kterého se vejde mnoho životních zkušeností. V nejzákladnějším smyslu slova lze detranzici vyložit jako proces „vrácení do původního stavu“ – tedy ukončení hormonální terapie nebo jiné zdravotní péče. Osoba, která se dříve identifikovala jako trans, se vrátí k genderové prezentaci pohlaví, které jí bylo přiřazené při narození, může si přát i vrátit některé chirurgické zákroky nebo kontrovat vlivy hormonální terapie. Málokdy se ale důvody detranzice promítnou do statistik.
V případě detranzice často usuzujeme, že se posuzující odbornictvo jednoduše spletlo, jelikož, šlo o vedlejší problém, symptom psychického onemocnění nebo „fázi“, případně o nedostatečnou diagnostickou expertízu. Americká studie z roku 2021 ale ukazuje, že až 82% procent lidí přisuzuje svoji detranzici alespoň jednomu vnějšímu faktoru. Stigmatizace, ostrakizace a politické klima nepřátelské k trans lidem rozhodnutí žít autentický život podstatně ztěžují. Konkrétně je mezi vnějšími faktory nejčastěji uváděn tlak ze strany rodiny a společenské stigma. Přerušení tranzice v určitou dobu zároveň neznamená, že se člověk nevrátí k tranzici později, třeba v momentě, kdy pro něj bude bezpečnější, dostane se z náročné životní situace nebo vyřeší akutní zdravotní problémy.
Detranzice neznamená lítost
Detranzice neznamená automaticky lítost ohledně toho, že osoba tranzicí prošla. Mnoho detrans osob mluví o tom, jak jim některé kroky v péči či intervence pomohly k většímu objevení své identity. Nebo se jim líbí některé výsledky hormonální terapie, ale převažují ty záporné. Obtížně se do statistik promítají i potřeby péče nebinárních lidí, kteří mohou například brát hormony dočasně nebo se rozhodnout jen pro některé afirmativní kroky.
Medicínská lítost se vyskytuje disproporčně více u běžných lékařských zákroků. Mnoho cis lidí pak také zároveň využívá kosmetické či chirurgické zákroky ke zvýšení spokojenosti se svým vnějším vzhledem. Nikdy nejde zaručeně předpovědět spokojenost pacientstva nebo předvídat všechny vedlejší účinky. Z více studií ale vychází, že lítost ohledně tranzice je násobně nižší než například lítost ohledně operace kolene nebo kyčle nebo dokonce plastiky nosu. Studie z roku 2023 dává do kontrastu 0,3 % míru lítosti týkající se genderově afirmativních chirurgických zákroků s mírou lítosti ohledně operace kolene, která dosahuje až 30%.
Lítost zároveň nutně neznamená, že osoba přestává být trans nebo lituje, že medicínskou tranzici jako celek podstoupila. Trans lidé mohou zažívat lítost z jednotlivých zákroků, které mají třeba nepředvídané nebo neočekávatelné následky nebo neproběhnou podle představ. Život se nevyzpytatelně mění nejen trans lidem – a je naprosto normální, měnit své postoje, když získáme více informací nebo máme o vysněné budoucnosti jinou představu, která se míjí s realitou. Všichni lidé mají právo chybovat a mýlit se a zlomek lítosti pojící se k afirmativní péči, která je pro drtivou většinu život-zachraňující by neměl být využíván jako argument k jejímu odepírání.
Informovaný souhlas a gatekeeping
Model gatekeepingu (tedy přísné kontroly toho, kdo má na péči nárok), který byl dosud převládajícím přístupem k péči o trans lidi, staví odbornictvo do ústřední rozhodovací role. Tvrdí, že nejlépe dokáže rozhodovat odbornictvo s roky praxe a že jeho právo soudit převyšuje právo pacientstva ke svobodnému rozhodování o své identitě a svém těle.
K trans identitě se pak přistupuje jako k něčemu, co může být pacientstvu diagnostikováno a co může být „léčeno“ podle předem daných postupů. Takový přístup k trans identitě je ale příliš zjednodušující a vytváří představu domněle příkladného trans člověka. Bere člověku tělesnou autonomii a právo s ní nakládat a místo toho vytváří strach z toho, že osoba nedostane péči, kterou potřebuje, když nebude splňovat všechny podmínky.
Trans lidé se tak často do představ cis lékařstva o tom, co znamená být trans, nevejdou a proto pak podávané informace zkreslují nebo některé zamlčují. Lékařstvo se tak nikdy nemůže rozhodnout s kompletní znalostí a může se častěji stát, že se „splete“. Model informovaného souhlasu, který se začíná v medicíně více zohledňovat, nechává pacientstvu dostatečnou autonomii. Nejdůležitější hlas je ten jejich, odbornictvo tak spíše plní roli informační , provází celým procesem a rozhodnutí činí v nejlepším zájmu své klientely. Pro efektivní a dobrou afirmativní péči je potřeba vytvořit prostředí, které bude podporovat upřímnost a bezpečí ve sdílení informací a ve které bude pacientstvu nasloucháno.
Zrušení podmínky sterilizace pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém je objevování svého genderu podporované. V minulosti byla povinná kastrace nutná k zapadnutí ve společnosti a přijmutí dané sociální role. Sebeurčení podporuje volnost dělat kroky v momentě, kdy je na ně pacientstvo připravené. To platí i u trans mladistvých, pro něž může respekt používaného jména a zájmen vést k upřímnější debatě a lepším rozhodnutím.
S rozšířením dostupnosti péče pro trans lidi může nejspíš stoupat i počet osob procházejících detranzicí. Detranzice ale není selháním jednotlivce ani systému – je individuálním a komplikovaným rozhodnutím, které si zaslouží respekt. Detrans lidé si nezaslouží stigmatizaci ani ostrakizaci. Místo toho bychom měli všem bez rozdílu nabídnout pochopení a přijetí bez ohledu na jejich rozhodnutí.
Tento článek vznikl na základě příspěvku MUDr. Elišky Bartečkové z konference konané 15. 5. 2026. Organizace CEPATH pořádající tuto konferenci je spolek poskytující platformu k diskuzi a podporující mezioborovou výměnu znalostí v péči o transgender a genderově rozmanité osoby.