Život jako peklo – trans žena v rovníkové Africe

„My transgender ženy nežijeme dlouho, protože si společnost vzala za cíl ukončit naše životy,“ říká Chatina Suárez, rovníkoguinejská trans aktivistka a diva

Chatina Suárez je trans žena z Rovníkové Guineje, kterou zná spousta lidí, a to jak v její domovině, tak i mimo ni, díky zviditelňování sexuálních menšin na sociálních sítích a fotkám s různými nabídkami make-upu. Ačkoliv jsou lidé zvyklí na jiný obsah jejích příspěvků, nedávno na Instagramu publikovala video, v kterém vysvětluje, že byla napadena vojáky. V tomto rozhovoru vypráví, co se jí stalo a jak není neobvyklé, že jsou LGTBIQ+ osoby v Guineji oběťmi takovýchto situací.

Představ se nám tak, jak si přeješ, abychom tě poznali.

Rodiče mi říkají Chatín Moisés, ale jmenuji se Chatina Suárez. Jsem transgender žena. V osmnácti letech, když jsem odešla z Kamerunu, kde jsem studovala, jsem si změnila jméno. Nikdy jsem se nepovažovala za Chatína, nikdy jsem nechtěla být mužem, nýbrž ženou, ba co víc, tou jsem a zbožňuju to.

Dalo by se říct, že jsem ve své zemi, v Rovníkové Guineji, osobou veřejně známou, řekněme „slavnou“. Musím se starat o svou pověst, nemůžu být tedy Chatín, když jsem žena.

Jsem transgender žena, líbí se mi muži a potřebuji od nich respekt, nejen kvůli své sexuálně-romantické orientaci nebo sexuální identitě, nýbrž taky proto, že jsem lidská bytost. Naneštěstí kvůli tomu, že jsem trans, se mi polovina země vysmívá.

Může si na to člověk po tolika letech života zvyknout? 

Vůbec. Venku ve svém městě, Malabu, se nemohu volně pohybovat. Snažím se vypadat nezlomně a přesvědčit se, že se nic neděje, ale musím si říkat, že nejsem z kamene, že jsem člověk a že všechny útoky a neslušná gesta, které na mě míří, mi lámou srdce a zraňují mě. Nicméně nechci a ani nemůžu zůstat doma zavřená jen proto, že společnost, v které žiju, mě odmítá za to, že jsem, kdo jsem.

To se děje na společenské úrovni. Co na té institucionální?

Jsou instituce, do kterých mají zakázáno vstupovat lidé ze sexuálních menšin, především transgender ženy, jelikož žijeme otevřeněji. Například nechodíme do žádné budovy, v níž se nachází armáda nebo policie. A je jedno, jestli se jedná o bar, obchod, diskotéku, ministerstvo, nemocnici, samoobsluhu či cokoliv jiného. Slovní útoky, agrese i odmítnutí, to se na tebe hrne hned ode dveří. „Nechci být v jedné místnosti s teplouši.“ To nám říkají bezpečnostní pracovníci. A je zřejmé, že když se chceš vyhnout problémům, nemůžeš tam vstoupit.

Civilní obyvatelstvo občas zasahuje, aby nás ochránilo, ale je to k ničemu, také se bojí reakce armády a policie. Nicméně se někteří pracovníci na Guantánamu (Ministerstvu bezpečnosti) změnili, jsou tolerantní, obzvlášť ti s vyšším vzděláním, ale je jich velmi málo.

Žijeme otevřeněji. Jak to myslíš?

To, že je v našem případě těžké ukrývat před ostatními, kým jsme. Nepotřebujeme provádět coming-out, protože jak z našeho vzhledu, tak z našeho způsobu odívání lze vyčíst naši identitu, ať už se nám to líbí, nebo ne.  

Jasně, a nese to s sebou důsledky.

Přesně tak. Byla jsem obviněna z věcí, o kterých jsem ani nevěděla, že se staly v prvé řadě proto, že mě lidé přečetli jako „homosexuála“ (ačkoliv jsem trans žena, které se líbí muži, tedy hetero), a zadruhé proto, že jsem veřejně známou osobou. Má image byla použita, aby uškodila více homosexuálním osobám.

Musím snášet větu, kterou mi čas od času někdo sděluje: „devět měsíců těhotenství“. 

Co si máme pod „devíti měsíci těhotenství“ představit?

Očividně jsem ostuda rodiny. Moje matka nadšeně porodila chlapce a očekávala, že udělám to, co se na člověka s mužskými genitáliemi sluší a patří: najdu si ženu, pořídím si s ní syny a obšťastním celou rodinu, ale „bohužel“ jsem přišla já.

Když vyjdu na ulici, lidé mě zasypávají nadávkami. Dávají mi přezdívky, žertovná jména a nedávají mi jinou možnost než se postavit všem těm, kteří mě slovně napadají, i když to nerada dělám, protože v Rovníkové Guineji se nežije, pouze se přežívá, patříš-li do LGTBIQ+ komunity. Vzbudíme-li se ráno živí, děkujeme Bohu, protože nás v Guineji nechtějí.

Je tu strašlivá diskriminace. Nejsmutnější je, že dospělí očkují dětem homofobní a transfobní představy, a tak se mi velmi často stává, že když se někde ocitnu s dětmi, urážejí mě a posmívají se mi.

Nesejde mi na tom. Já jsem transgender žena a jako rovníkoguinejská občanka mám práva a na těch si zakládám.

Přihlédneme-li k tomu, co jsi říkala, jak vypadá tvůj každodenní život? 

Můj každodenní život je peklo. Cítím se sama sebou pouze tehdy, jsem-li se svým partnerem a spolu s lidmi, kteří jsou jako já, protože už ani ve svém pokoji nejsem v bezpečí. Je pro mě strašně těžké v klidu spát. 

I přes to všechno věřím, že se mi podařilo dojít k normálu. Kdyby tomu bylo naopak, přestala bych existovat.

Jaké následky má pro vás takovýto život? 

My transgender ženy nežijeme dlouho, protože si společnost vzala za cíl ukončit naše životy. Znásilňují nás a v mnoha případech tvrdí, že se nejedná o znásilnění, protože máme penis.

Na druhou stranu, když se nás zřekne rodina, mnoho z nás zůstane bez sítě podpory, něčeho, čeho se chytnout, vezmeme-li v potaz, že většina z nás nemá zaměstnání. 

Ani se nemůžeme volně pohybovat na veřejnosti včetně nemocnic, neboť bychom se cítily zostuzeny, i když si můžeme za zdravotní služby zaplatit. Děje se tak, zatímco přicházíme o své životy.

Cis a heterosexuální osoby věří, že jsou lepší než my, a kvůli tomu chtějí, abychom byly jako ony. To se samozřejmě nikdy nestane.

Pověděla jsi nám o institucionálním prostředí a o tom, s čím se setkáváš, když vyjdeš na ulici. Jaký tvůj vztah s rodinou? 

To je zapeklitější otázka.

Od raného věku jsem věděla, že jsem jiná ve srovnání s ostatními dětmi, ale i tak jsem se nikoho nestranila a ani jsem se neschovávala. Rodiče si mysleli, že s věkem odejde ta moje „ženská část“. K mému coming-outu došlo v době, kdy mi zemřel otec na srdeční problémy. Ale vem si, co říkají zlé jazyky; i dnes se najdou ti, kteří řeknou, že moje homosexualita zabila mého tatínka. Dodnes mě viní za jeho smrt. 

Nedávno jsi byla obětí útoku. Mohla bys prosím vysvětlit, co se ti stalo?

Nejprve bych ráda uvedla na pravou míru, že v Rovníkové Guineji nemáme policisty, nýbrž podvodníky. Nikdy neplní své úkoly a navíc jsou stejně homofobní jako velká část obyvatel Rovníkové Guineje.

Vždy se ptají na totéž, setkají-li se s transgender ženou: Co jste, muž nebo žena? Proč se vám líbí muži? I kdyby existovalo jasné proč, ani by nechtěli slyšet odpověď. Zdejší policisté ani vojáci rozhodně nerozumí tomu, že se muž může zamilovat do jiného muže nebo že osoba s penisem může být žena, a neplní svoji službu.

V den útoku jsem si zašla s kamarádkou na večeři. Měla jsem na sobě roušku. Pamatuju si, že bylo plus mínus šest hodin odpoledne. Když jsme se vrátily domů, čekala tam na nás vojenská četa, a když mě vojáci zhlédli, začali mě slovně napadat, prostě jako vždycky. Nazvali mě teploušem, tedy ostudou země, a řekli mi, že pokud do Guineje dorazil COVID-19 a rozšíří se mezi zdejší populaci, bude to chyba nás, LGTBIQ+ osob, neboť jsme neštěstím této země.

Když jsem zaslechla od nich „museli by vás upálit zaživa, vy teplouši“, zastavila jsem se a požádala je, aby mě nechali na pokoji, ale bylo to k ničemu, ba co hůř, mohli si případně ospravedlnit svůj následný útok, protože se domnívali, že jsem měla zůstat v klidu. Vadilo jim, že jsem promluvila; dopadlo to tak, že velitel nařídil svým podřízeným, aby mě brutálně zmlátili. 

Na útoku se podílelo sedm vojáků a nezajímaly je můj pláč ani prosby sousedek, aby mě nechali být, když jsem nikomu neublížila.

Celý život si procházím psychickým ponižováním, ale nevěřím, že na ten útok někdy zapomenu. Druhý den, když jsem měla všude po těle zranění, jsem zašla na Ministerstvo bezpečnosti si stěžovat. Odpověď na můj útok byla jasná: Všechno jsou to vojáci, tudíž se mezi sebou nepodrazí. 

Když se tady v Guineji setkáš s policií nebo s vojákem, je to zlé. Místní se dají na úprk, zdrhnou. Třesou se strachy, když za nimi mají přijít s žádostí o pomoc, což se mi zdá smutné.

Nicméně bych ráda uvedla na pravou míru, že to, to se mi stalo, je každodenní zkušenost div, jak se v této zemi nazýváme my, trans ženy.

Překlad a zpracování rozhovoru Iv*a Recmanová