Elian Poslední: „K herectví jsem se dostali, protože jsem nesehnali herce do vlastních filmů.“

Elian Poslední (oni / jejich) je vycházející hvězda na uměleckém nebi se zálibou v režii, herectví, hudbě i výtvarném umění. Jak se k jednotlivým uměleckým branžím dostali, kdo jsou jejich vzory a proč se jim líbí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy? To se dočtete v dnešním rozhovoru.

Elian Poslední. Archiv Elian*a Poslední*ho.

Jak jsi se k natáčení krátkého hororu Pod kůží dostali?

Nejdříve mě oslovil režisér Augustus Tyde na základě mého profilu na Instagramu, kde mám odkaz na, řekněme, své portfolio, na Linktree. Zřejmě ho to zaujalo, tak mi napsal s dotazem, jestli nechci přijít na casting. Souhlasili jsem, a tak jsem přišli na FAMU na casting, přečetli jsem tam nějaký úryvek ze scénáře, vyzkoušeli jsem si práci s jeho instrukcemi a pak se mi ozval, že se mu to líbilo a že by chtěl film se mnou zrealizovat. Naštěstí jsem měli volno a točili jsme to pak dva dny.

Film vznikl ve spolupráci studentstva Filmové fakulty Akademie múzických umění a Newyorské univerzity. Jaké to bylo pracovat v mezinárodním týmu?

Bylo to hodně zajímavé, protože celý scénář kromě replik byl v angličtině, ty byly v češtině, takže jsme pořád přepínali mezi češtinou a angličtinou a bylo to docela náročné. Neumím rychle přepínat mezi češtinou a angličtinou, tak jsem se občas zasekávali. Sice umím oba jazyky myslím dost dobře, ale bylo to někdy zábavné.

Uměli všichni na place anglicky nebo byl potřeba tlumočník?

Všichni tam mluvili anglicky a Čechů tam bylo minimum, asi tak pět z celkového počtu dvaceti lidí. Česky se tam mluvilo minimálně.

Z natáčení snímku Pod kůží. Archiv Elian*a Poslední*ho.

Tvoje postava se jmenuje Ivan. Jaké to je věnovat se herectví, zároveň být nebinární a fungovat s tím, že většina rolí je psána pro cisgender lidi nebo osoby, které nejsou nebinární?

Režisér filmu je transgender, používá v angličtině zájmena he a they a zároveň je autorem scénáře. Chtěl, aby herec byl trans*, nezáleželo na tom, jestli má být binární, nebo nebinární. Když jsme se o tom bavili, zeptali jsem se, že jestli nevadí, že jsem agender, tedy že nejsem transgender muž, ačkoliv mám k maskulinitě blízko. Říkal, že to není vůbec podstatné pro film, neboť Ivan není přesně specifikovaný. Je tedy maskulinní, ale není to jeho nejdůležitější složka. Film je spíš o dysforii a trans* zkušenosti.

Jak jsi to měli v jiných filmech? Řešili jsi tam genderovou identitu nebo ji řešil štáb, který s tebou spolupracoval?

Ony ty ostatní filmy byly hlavně moje (smích), například dvouminutový amatérský snímek o nebinaritě, který jsem točili před rokem. 

Jak jsi se vlastně dostali k herectví jako takovému?

Primárně jsem měli zájem o tvorbu filmů z pozice režiséra a scenáristy. K herectví jsem se dostali tak, že jsem neměli moc herců (smích), tak jsem to museli všechno hrát. Film Pod kůží byla moje premiéra, kde vystupuji čistě jako herec. Jako mladší jsem měli letní filmové školy, ale to nebylo pro mě tak zásadní, protože se tam probíraly akorát základy. Je mi 22 let a začalo to, když mi bylo 13. 

Ale myslím, že první film, na kterých bych byli nějakým způsobem pyšní, byl film, který jsem natočili v 16. Musím podotknout, že ve všech filmech jsem měli s genderem něco jinak. 

Třeba ve filmu, který jsem natočili ve třinácti, jsem hráli postavu jménem Elis a mluvilo se o ní v mužském rodě, zcela přirozeně, i když jsem tehdy nebyli vyoutovaní a byli jsem víc feminní než dnes. Ve filmu, který jsem natočili v šestnácti, to taky byla neutrální postava, u níž nebyl gender důležitý, která se jmenovala… už ani nevím jak (smích). V rok starém filmu je také explicitně řečena nebinarita.

Elian Poslední. Archiv Elian*a Poslední*ho.

Krom filmování se věnuješ i líčení. Jak jsi se dostali k tomu?

Poprvé, někdy v osmnácti nebo devatenácti, jsem si nalíčili tak trochu drag, ale abych byli upřímní, první drag jsem měli v šesti letech. Já jsem se často líčili do dragu, aniž bych tušili, co to je. S kamarádkou jsme měli až často sofistikované hry historického typu, kde jsme si hráli na nějaké století. Měli jsem si třeba výrazné vousy nebo knír. Vždycky mi to ta kamarádka nalíčila. Mám z toho i vtipné fotky. 

To ale není důležité: Důležité je, že jsem hráli různé gendery. V dětství jsem byl většinou v maskulinních postavách a měli jsem výrazné líčení těch vousů. V dospělosti jsem to udělali poprvé někdy v devatenácti nebo v osmnácti a pak se to nějak rozjelo. Teď řeším to, že se něco chystá pro drag kingy, ale ještě to neprozradím. 

Nicméně, co se týče vystupování, bojuju s dysforií. Rádi bych dělali drag vystoupení s nějakým pohybem a jsem dost strnulí kvůli ní, takže mi v tom trošku brání.

Dejme tomu, že si tento rozhovor přečte někdo, kdo by se chtěl dragu nebo líčení věnovat. Když se tomu člověk věnuje ve volném čase, kolik to měsíčně stojí? Předpokládám, že make-up není levná záležitost.

Upřímně, vždycky jsem to kupovali nárazově a nemám drahý make-up, něco mám i od kamarádky. Většinou si kupuju nyx, což je velmi vstřícná značka, co se týče ceny. Nemám zkušenost s těmi nejlepšími, nejkvalitnějšími ani nejprofesionálnějšími značkami, které někdo používá, ale jsem spokojení s výrobky, které používám a které se dají levně sehnat. 

Mám hodně barevných paletek, protože dělám s barvami. Myslím si, že mezi ty dražší věci patří třeba fixa, tedy tužka na oči, kterou používám právě na ty vousy a obočí, a ta stojí zhruba 270 až 280 Kč, ale zase vydrží a vystřídali jsem jich jen pár. Takže záleží na tom, jak moc se tomu může člověk věnovat.

Krom těchto věcí ještě skládáš a tvoříš muziku. Jak jsi se dostali ještě k tomuhle?

Je to velký začátek. Pro mě je to zatím umělecké vyjádření a podkres k poezii, kterou píšu. Poprvé jsem svou hudbu použili jako soundtrack ke svému krátkému filmu (K)víry, což je dokument o queer tematice. Je hodně stručný a dala by se na něm zkritizovat technická stránka, ale je zajímavé, že se na něm objevila hudba jako soundtrack.

Dostali jsem se k tomu náhodou. Vždycky jsem si říkali, že chci dělat všechno umění krom hudby, jelikož tu neumím. Tak jsem si řekli: „No tak to zkusím“ a od té doby experimentuji s hudbou na počítači pomocí speciálních programů a kombinuji to s poezií.

První drag v dětství. Archiv Elian*a Poslední*ho.

(K)víry jsi natočili pro předmět na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde studuješ. Proč jsi vlastně šli na tuto školu, když se tam vyučuje spíš humanitní teorie než praxe umění? Člověk by si řekl, že ten, kdo se chce věnovat filmové tvorbě, půjde spíš na FAMU nebo podobnou instituci.

Má to prostý důvod: Prošvihli jsem přijímačky na FAMU, ani jsem jim neměli dostatečně co nabídnout a na FHS se mi zalíbilo. Takže teď se mi tam líbí a snažím se tam zůstat. Na FHS mě zaujalo, že se tam vyučují i genderová studia, ale je tam i hodně jiných oborů a všechno spadá pod jeden obor (Elian studuje bakalářský program Studia humanitní vzdělanosti, pozn. red.).

Plánuješ se po škole věnovat filmu profesionálně?

Vždycky jsem chtěli, ale nevím, co si pod tou profesionalitou představit… Chtěli bych se věnovat filmu, co nejprofesionálněji to jde, ale v rámci nezávislé produkce. Týmový film mě úplně neláká. Spíš mě zajímá umělecká činnost. Mám za vzory indie režiséry, kteří jsou tak dobří, že se dostali i do mainstreamu, ale nevím, jestli tohle někdy zvládnu. V mainstreamu rozhodně nechci začít a určitě nechci být ten člověk, který studuje reklamu, věnuje se jí a vydělá si balík peněz. Tedy, ten balík peněz by se mi samozřejmě líbil, ale nestálo by mi to za to.

Když jsi zmínili indie režiséry, kdo konkrétně z nich je pro tebe inspirací?
Velkým vzorem je pro mě Jan Švankmajer nebo David Lynch. Ještě obdivuju Davida Cronenberga, teď má nový, kontroverzní film (Zločiny budoucnosti, film o transhumanismu a zrychlené evoluci, pozn. red.). Ale je toho víc: Miluju staré režiséry, expresionismus, německý film a tak. Nad tím bych se museli zamyslet, mám oblíbených režisérů celé seznamy, ale ti tři mě nejvíc ovlivnili a jsou pro mě nejdůležitější.

Rozhovor vedl*a Iv* Recmanová.

Elian Poslední. Archiv Elian*a Poslední*ho.