„Moje diplomová práce pro ně nebyla zajímavá“: O výzkumu trans sexuálních pracovnic v Brazílii a Itálii s Letizií Patriarkou

Iv* Recmanová a Letizia Patriarca během videorozhovoru

Letizia Patriarca (on / ona) je brazilská antropoložka žijící a pracující v Itálii, která se ve svém výzkumu zabývá sexuální prací transgender žen. Dvojí doktorát získala na Univerzitě v São Paulu a na Univerzitě v Boloni. Jaké to je provádět výzkum mezi brazilskými transgender sexuálními pracovnicemi? Co s tím má co dělat aktivismus? A jak zajistit, aby transgender osoby měly z tohoto výzkumu prospěch? To a mnohem víc se dočtete v tomto rozhovoru.

Jak bys popsala téma svého výzkumu laické veřejnosti?

Především ti děkuji za tuto příležitost, protože věřím, že LGBT+ lidé z celého světa by měli mít možnost se spolu propojovat. Jsem součástí této komunity a své téma studuji společně s ní, tedy není to tak, že bych jen studovala komunitu.

Jsem antropoložka. Žila jsem 31 let v Brazílii a nyní už dva roky bydlím v Itálii. I tady v Evropě na vlastní kůži pociťuji takzvané „koloniální myšlení“ a ve svém výzkumu neustále přemýšlím o dekolonialitě a bojem s mocí.

Deset let se zabývám výzkumem a věnuji se také aktivismu: feministickým právům, právům transgender osob… Považuji se za nebinární osobu, ale tento koncept je pro mě nový. Vždycky jsem byla součástí lesbické komunity a nyní se v Brazílii mluví o začlenění nebinárních identit do lesbických komunit.

Jako antropoložka pracuji s lidmi, ale jiným způsobem než lidé, kteří se věnují sociologii. Zkoumáme je etnografickým způsobem, což znamená, že se dostáváme do blízkosti lidí, které zkoumáme. Nejsem přesvědčena, že některé otázky lze vyřešit například pomocí dotazníků.

Věřím ve výzkumnou činnost, pokud ji můžeme změnit, aby byla otevřená a přístupná. K tomu je potřeba změnit vědecké myšlení. Vždycky říkám, jak je aktivismus důležitý pro budování nějakého společného vědění. Věřím, že moje práce je po myšlenkové stránce na vysoké úrovni a že je spojená s aktivismem, což by podle mě mělo být cílem každého člověka, který provádí výzkum.

Můj aktivismus je zaměřen na práva sexuálních pracovnic. Před deseti lety jsem začala zkoumat vztahy mezi ženami. Zpočátku jsem ho dělala s cis a trans ženami v sexbyznyse. Chtěla jsem pochopit dynamiku moci, například násilí mezi nimi v rámci sexuální práce. Nechtěla jsem reprodukovat takovou tu velmi jednoduchou binární logiku: Máme muže, který utlačuje ženu, obvykle cisgender, a je vůči ní násilný, ovšem v té době jsme ještě v Brazílii neměli rozšířený termín „cisgender“. Tak jsem to začala studovat, protože jsem chtěla, aby to nebylo tak binární.

Jsem také ve studijní skupině, která se věnuje intersekcionalitě, protože si uvědomuji, že se identity protínají. Domnívám se, že musíme brát v potaz veškeré své identity, z nichž některé žijeme jako nerovnosti. Intersekcionalita pro mě znamená zvážit, které aspekty našich identit jsou považovány za nerovné a sociálně vykonstruované.

Například někomu se líbí fialová barva, jinému červená… Jak se z této odlišnosti ale stane nerovnost? Nevěřím, že nerovnost spočívá v genderu, rase nebo sociálním postavení na základě přirozených faktorů. Tudíž je pro mě tento rozhovor důležitý, jelikož mohu vidět rozdíly mezi Brazílií, Itálií a Českou republikou a dokázat, že v různých kontextech existují různé způsoby, jak přemýšlet a určit, co je přirozenost, co odlišnost a co nerovnost.

To, co jsi řekla o intersekcionalitě, je opravdu velmi důležité, protože v České republice není k dispozici tolik údajů o násobně marginalizovaných pracovnicích v sexbyznyse. Jak je to v Brazílii: Je téma transgender sexuálních pracovnic dostatečně prozkoumáno? Nebo je zkoumáno nedostatečně, či naopak příliš?

V Brazílii máme mnoho studií o sexuální práci a také etnografické studie s lidmi, kteří ji vykonávají. Zejména v případě sexuální práce LGBT+ osob chybí mnoho údajů. Není to v pořádku, a to proto, že Brazílie je na prvním místě v počtu vražd transgender lidí. Podle organizace ANTRA (institutu transgender Brazilek) pracuje 90 % transgender Brazilek v sexbyznysu. Je kolem toho velké stigma, takže pokud jsi trans žena, pohlíží se na tebe jako na sexuální pracovnici, jako by oboje bylo něco špatného.

Mou prací je také oddělit tyto dva aspekty a pochopit, jaká rizika jsou spojena s touto asociací. Studuji také procesy kriminalizace sexuální práce. S tímto antropologickým přístupem nestuduji právo; v Brazílii je legálně možné si změnit jméno, pokud jsem transgender, a máme také dostupnou veřejnou zdravotní péči zdarma. Říkám to proto, že v Itálii jsem žádné z těchto práv nenašla, což pro mě byl šok; v Brazílii máme vysoký počet vražd transgender lidí, ale transgender lidi taky uznáváme.

V současné době je v brazilském parlamentu několik transgender žen a pár transgender mužů, ale žádné nebinární osoby (jednalo se o parlamenty jednotlivých států Brazílie; rozhovor se uskutečnil před volbami v zemi, kdy byly do Národního kongresu zvoleny dvě transgender ženy, pozn. red.). Máme také transgender lidi v hudbě, jenž jsou uznáváni. Proto si myslím, že je také důležité mluvit o tomto uznání a zviditelnění.

Také jsi se zmínila o výzkumu s komunitou namísto výzkumu komunity. Jak těžké je vybudovat vzájemnou důvěru mezi, řekněme, subjekty svého výzkumu a sebou? Při výzkumu marginalizovaných komunit nastává problém, protože někteří lidé, kteří výzkum provádějí, do těchto skupin pronikají a někteří lidé nejsou rádi, že je vůbec někdo zkoumá.

To je dobrá otázka, protože před deseti lety jsem se na vysoké škole zúčastnila události, která mi změnila život. Týkala se sexuální práce a pořádal ji feministický kolektiv mimo univerzitu. Potkala jsem tam jednu opravdu důležitou osobu, cisgender sexuální pracovnici z brazilské černošské komunity.

Je to ta nejemancipovanější žena, jakou jsem kdy potkala. Mluvila o politice a o tom, jak ji provádí svým tělem. O sexuální práci tam však mluvily i transgender ženy. Hovořily o svých právech a říkaly: „Tohle není jediný způsob života. Pokud to chceme dělat, musíme mít práva a respekt, stejně jako materiální podmínky“.

Jak už jsem řekla, změnilo mi to život a obrátila jsem se na tuto organizaci sexuálních pracovnic. Sídlila ve čtvrti, kde sexuální pracovnice žijí. Taky bych ráda dodala, že sexuální práce jako taková není v Brazílii trestná, nicméně veřejné domy ano.

Začala jsem tam chodit, i když jsem se zpočátku o výzkum nezajímala. Nejdřív jsem tam zašla, protože jsem se chtěla učit. Byla jsem požádána o lekce angličtiny, protože tam jezdila spousta studujících na doktorátu ze zahraničí za výzkumem, jež ty sexuální pracovnice považovaly za zbytečný. Reálně se chtěly naučit jazyk, aby získaly větší klientelu.

Sice není moje angličtina až tak dobrá, ale napadlo mě, že bych ji mohla zkusit učit. Tak jsem začala a navázala s těmito ženami, cis i trans, vztah. Bylo to pro mě velmi důležité a s některými z nich jsem stále v kontaktu. Považuji je za své životní učitelky a postupně jsme si začaly důvěřovat.

Ačkoli nejsem sexuální pracovnice, sdílíme stejné politické cíle a konzultuji s nimi svůj výzkum. V aktivismu a výzkumu se mohou věci měnit, takže se jich ptám, jestli nevadí, když někde řeknu věci určitým způsobem. Nejsou pro mě subjekty mého výzkumu, jsou to lidé, se kterými se učím.

Říkala jsi, že žiješ v Itálii. Znamená to, že zkoumáš i sexuální pracovnice v Itálii?

Ano, protože nyní pracuji pro nevládní organizaci, která je první svého druhu v Itálii. Spolupracuji s ní na snižování škod, takže chodíme do ulic, ale děláme i tu indoorovou část, například obvoláváme lidi, protože většina sexuálních pracovnic tu nepracuje na ulici.

Mezi nimi je mnoho transgender Brazilek. Protože umím portugalsky, je pro mě snazší s nimi mluvit a navazovat další kontakty. Je to obtížné téma, protože se zde jedná o mobilitu, migraci a kriminalizaci. Například když cestujete z Brazílie do Itálie za nějakou uznanou prací, je to v pořádku, ale ne za sexuální prací, takže pro sexuální pracovnice je to obtížné.

Zmínila jsi kriminalizaci. Existuje mezi transgender sexuálními pracovnicemi nějaká shoda, pokud jde o legalizaci a dekriminalizaci?

Ano, v Brazílii, ale i v Itálii se o tom hodně diskutuje. Například současný italský zákon proti regulaci sexuální práce pochází z roku 1958 a předtím byla legislativně uznávána činnost sexuálních pracovnic, protože veřejné domy byly legalizovány a pro osoby vykonávající tuto práci v těchto nevěstincích byla zdravotní péče povinností. Panuje však obava, že regulace by vedla k dalšímu obtěžování sexuálních pracovnic.

V Brazílii probíhá podobná debata, ale u nás předtím nedošlo k žádné regulaci, a tak ji hnutí nyní požaduje, spíš než by uvažovalo o dekriminalizaci. Obě země mají společné i to, že hnutí začala ve stejné době, tedy v osmdesátých letech, byť jsou v Brazílii rozdíly mezi regiony. V současné době máme v zemi tři velké kolektivy sexuálních pracovnic, které fungují na národní úrovni.

Mluvila jsi o studiu mocenských vztahů a brazilských migrantek v Itálii. Znamená to, že existuje diskriminace mezi samotnými sexuálními pracovnicemi? Například když bělošky diskriminují nebělošky.

Jde o to, že v Brazílii se sexuální práce provozuje na ulici a je velmi konkurenční. Může docházet k rasové diskriminaci, ale většinou jde o násilí ze strany policejních složek, ne ze strany klientů. Některé transgender ženy také přestávají provozovat sexuální práci poté, co se provdají za nějakého klienta, a zažívají od něj domácí násilí.

V boloňských ulicích jsem viděla jen migrantky. Existuje diskriminace na základě národnosti: „Jo, tohle je Nigérijka, tohle Peruánka…“. Ale myslím, že se to děje kvůli společenskému tlaku a soutěživosti v sexuální práci. Dělají to také proto, aby se ubránily stigmatu, že všechny dělají sexuální práci. Samozřejmě si nemyslím, že je to v pořádku, ale chápu to, protože podle jednoho italského kolektivu sexuálních pracovnic je stigma násilí. Může tak dojít k diskriminaci nebo potřebě bránit se společenskému stigmatu, které neustále zažívají kvůli tomu, že se živí sexbyznysem.

Když zveřejníš výsledky svého výzkumu, jak je prezentuješ trans komunitě, aby si z nich také mohla něco vzít?

Vlastně když jsem s touto výměnou začala, od začátku mi ženy říkaly, že si nechtějí číst mou závěrečnou práci. Říkaly: „My ji nechceme, není pro nás důležitá. Důležité je pro nás to, co jsi nám dala ty.“ Takže si myslím, že někdy existují i jiné způsoby výměny a oplácení než předkládání závěrečné práce.

Samozřejmě s nimi mluvím a zjišťuji, zda jim vyhovuje, když mluvím o věcech, o kterých mluvím, protože například teď s tebou mluvím anglicky, ale nemohla bych jim rozhovor ukázat, protože neovládají angličtinu.

Co bys poradila lidem na začátku antropologické kariéry, kteří by chtěli pracovat se sexuálními pracovnicemi?

Opravdu věřím v sílu slov a diskurzu. Takže když například řeknu, že to, co někdo dělá, není sexuální práce, ale prostituce, vím, že tato terminologie jde proti tomu, co říkají všechna hnutí sexuálních pracovnic. Proto všude, kam přijdu, používám terminologii, kterou používají ona. Skutečně je v naší moci vytvořit spravedlivější slova. Nejde jen o vztahy, jaké navážeš během terénního výzkumu, ale také o to, jak píšeš.

Slova mají politickou moc. Například před čtyřmi lety, když se v Brazílii konaly prezidentské volby, se k moci dostali lidé, kteří se k ostatním chovají neuctivě. Mluvím o Trumpovi, Salvinim, Bolsonarovi… Jsou to lidé, kteří nerespektují lidské bytosti. Nejde jen o feminismus nebo práva transgender lidí, jde o spravedlnost obecně.

Bolsonaro vyvolal morální paniku, když byl zvolen a prohlásil, že když se bude mluvit o genderu, všichni se stanou homosexuály. Byl zvolen, protože tento strach vyvolal. Ze slov a diskurzu o respektu k různým způsobům života s různými gendery a sexuálními orientacemi udělal zbraň.

O těchto věcech mluvím na školách, kam chodíme dělat projekty proti šikaně a o vzájemném respektu.

Myslíš si, že je akademická půda přístupná sexuálním pracovnicím? Řekněme, že si tento rozhovor přečte někdo, kdo pracuje v sexbyznysu a tímto způsobem se živí, aby mohl financovat své studium na univerzitě. Mohl by tuto osobní zkušenost přenést do svého studia, nebo by to vyvolalo velké stigma?

To je opravdu dobrá otázka. Bohužel je to hodně stigmatizované, ale existuje mnoho feministek, například těch černošských, které hovoří o umisťování (jevu, který popisuje sociologie jako uvědomování si nerovností a vlastní role ve společnosti, pozn. red.) a jeho prospěšnosti. Můžeš říct: „Přicházím odsud a mohu o tom mluvit z této pozice.“

Věřím, že každý může mluvit o všem, ale má větší význam mluvit o světě, z kterého pocházíš. Přijít na akademickou půdu s prožitou zkušeností rozšíří znalosti každé*mu. Vím, že je to velmi těžké, když jsi na to sám*ama, a proto je důležité dekonstruovat (zpochybňovat, pozn. red.) produkci znalostí akademického světa, a to nejen jako sexuální pracovnice, nejen jako trans nebo nebinární osoba. Akademické diskuze by měly fungovat spíše tak, že si spolu popovídáme, aby každý*á mohl*a mluvit a zapojit se, protože všichni neustále produkujeme znalosti.

Rozhovor vedl*a Iv* Recmanová.