Autorka: Natalia Aventín
Ve Španělsku se letos projednával zákon o změně úředního pohlaví, ovšem narazil na odpor na zákonodárné úrovni. Skupina sedmdesáti protestujících vyhlásila 10. března hladovku s cílem odblokovat návrh tohoto zákona, mezi nimiž bylo i členstvo Euforie, organizace sdružující příbuzné trans* lidí, a jejich trans* blízcí. Trans*parent přináší přeložené výpovědi matky jednoho protestujícího (Dnes začíná můj devatenáctiletý syn držet hladovku, a není to fér!) a jedné účastnice hladovky. Dne 18. března, poté, co vyšly oba blogové příspěvky, byl návrh zákona odblokován a začal se projednávat na půdě Kongresu poslanců. V květnu byl ovšem návrh ve stejné komoře parlamentu bohužel zamítnut.
První noc
Pár hodin interní debaty s křečemi v břiše, bolestí hlavy a návalu emocí, které jsem musela zpracovat. Myslím, že mezi ostatními hladovkáři je nás víc, kteří jsme na tom na tom podobně.
Včera večer jsem měla glukózu v pořádku, tlak byl nevyrovnaný a o něco vyšší, kvůli čemuž mě většinu dne bolela hlava.
Chybí mi výšlap na kopec s Buddym.
Pocit zklamání se mísí s frustrací, když se potkáme se skupinami, které podporovaly jmenování premiéra a pořád si myslí, že máme dát šanci ministerstvu i vládě, stačí jen pár dní, pět, šest nebo sedm dní hladovky, copak ví vůbec tihle lidé, co je to hlad?
V tuto chvíli mě nezajímají politické strany a místo toho se strachuji o dobré lidi, kteří se na protest v zoufalství vzdali jídla.
Další šance pro vládu, která dovoluje, aby její místopředsedkyně měla den za dnem transfobní projevy, pro vládu, která, protože nezavedla zákon o změně úředního pohlaví, ke kterému se zavázala, se snaží vymazat skupinu lidí, jejichž tváře, obličeje, jména a příběhy, častokrát bolestné nebo hrdinné, znám a pamatuju si. Taky se zapomnělo na zesnulé, na ty, o kterých vím, že sice nesnesli násilí, ale především nesnesli vyhlášky a normy, které je systematicky diskriminovaly a utlačovaly.
Až bude šance žít důstojný život, bude čas na politické divadélko.
Přeju si, aby se ze slz bezmoci stala síla, kterou budu potřebovat nejen k zítřejšímu, ale i dalšímu dni.
Druhá noc
Jsou dvě v noci a nespím. Bolí mě hlava a duše.
Dnes proběhlo zasedání kongresu. Zatím nás tu pod schodištěm tolerují. Tolik hodin na místě, až se stal z prostoru města náš tábor. Když začnou na sebe pokřikovat šestičlenné skupinky, jdeme jim domluvit, aby dodržovaly platné rozestupy.
Pokojně přerušují shromáždění nadále se vymykající náhubkovému zákonu, aby se vyvarovali pohledu na stávkující matky, které policie vyhnala před kongres.
Přichází k nám všemožné druhy lidí: trans vůdkyně, pánové, kteří nám o něčem vyprávějí, lidé, kteří nám vyjadřují solidaritu a ptají se, jestli nám mohou přispět; tři anarchosyndikalistky, které jsou aktivistkami v různých organizacích, k nám spolu přicházejí, dávají nám něco na zahřátí a zajímají se, jak se máme, feministky, novináři, youtubeři, kteří hledají úlovky, kamarádky s klíči, které nám nabízejí nocleh…
Neodhodlala jsem se jít spát, jelikož jsem to spoustukrát vysvětlovala různými způsoby, jednou pro rádio, poté pro tisk i pro televizi… v jednu chvíli jsem se zhroutila a našla si titěrné útočiště, abych vyhrkla čtyři slzy.
Zajímavé je, že přišli zástupci strany Ciudadanos. Víme, že nás znají odjinud, protože jedna poslankyně si vzala za úkol to zmínit na zasedání.
Bohužel, podle zpráv, které k nám putují zevnitř, je akorát zajímají naše hladové žaludky před kongresem, jelikož jim můžeme zkazit zářnou reputaci v zákonodárném sboru.
Odcházíme, když už se smráká a když si zrovna kontroluju glukózu a tlak. Glukóza v pořádku, tlak ne, kvůli čemuž mě nejspíš bolí hlava. Duše mě ale bolí kvůli něčemu závažnějšímu.
Ze španělského originálu Noches de una huelga (I y II) přeložil*a Ivana Recmanová.